Hra na aranžérku

Pátek v 14:29 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
Celý můj aktuální semestr stojí pouze na céčkových (tedy volitelných) předmětech. Má to mnoho výhod - tou největší je to, že mohu navštěvovat jenom to, co mě zajímá a baví. A jedním takovým předmětem jsou i Základy aranžování a floristiky, který mám zapsaný jako blokovou výuku, což znamená, že je vyučován ve třech blocích - v mém případě tři páteční dopoledne během semestru.
No a dnes mě čekal první blok. Zběžně jsem se mrkla, na jaké adrese najdu budovu a jak se tam dostanu (protože výuka probíhá mimo areál pedagogické fakulty) a zhruba s náskokem 45 minut jsem vyrazila kýženým směrem. Jenomže ejhle. Hned, jak jsem vystoupila z autobusu, okolí zastávky vypadalo trochu jinak, než na mapě - jenom hlavní ulice bez odbočky doprava, která by se jmenovala Kejbaly. Tak jsem šla notný kus podél hlavní, ale když jsem minula jen několik vjezdů, přičemž jeden byl do Staré nemocnice, rozhodla jsem se zavolat sestře o pomoc. Myslela to dobře, ale podle její rady - projdi areálem nemocnice a pak doprava, doleva a zase doprava - jsem se zamotala ještě víc. Nakonec mě zachránil jeden zaměstnanec kampusu, který mě dovedl na vrátnici, tam se zeptal kudy kam a ještě mě pak kus doprovodil. Věřte nebo ne, ale celkově jsem v té oblasti bloudila necelou HODINU, tudíž jsem přila do výuky pozdě, ale naštěstí jsem nebyla jediná. Učebna tohoto předmětu totiž nebyla v žádném velkém areálu, ale uprostřed malé zastrčené zahrádky v zahrádkářské kolonii.
Další zádrhel byl také to, že nám až den předem odpoledne přišel e-mail, ať si na výuku přineseme náhradní náplně do tavicí pistole (a to výhradně značky Pattex), nejlépe i tu pistoli, pokud máme svoji a taky nějakou malou misku/hrníček/květináček. No super - to nemohli napsat dřív? Byla moje první rakce. Všechno tohle mám. Ale DOMA! A ne tady v Brně, přece. Navíc jsem teď v šetřícím režimu, takže když jsem se koukla na net a zjistila, kolik ty pattexové náplně a pistole stojí, jenom jsem obrátila oči v sloup. Samozřejmě, pokud bychom měli své pistole, mohla to být i jiná značka, takže jsem měla na výběr - buďto sehnat někde pistoli i s náplněmi, anebo zajet do Obi, kde údajně Pattexové náplně mají, a tam je koupit. Rozhodla jsem se pro druhou variantu.
Cesta do Obi a z Obi by vydala na jeden samostatný článek, neboť rozkopaná Zvonařka způsobuje mnohé objízdné trasy, zpoždění a tak podobně. Ale budiž nám dostačující, že jsem vše potřebné nakonec sehnala, i když rozhodování mezi hliněným a barevným květináčkem bylo těžké.

Teorii jsme dnes opravdu jen prolétli, ale máme slíbeno, že nám materiály vyučující poskytne přes internetový systém. Čas který jsme tímto ušetřili, se hodil. Témata dnešního setkání byla 1. vazba kytic, 2. aranžované/vypichované nádoby.
Při vazbě kytic jsme zkoušeli jak jednostrannou vazbu, tak vazbu dokulata. I když si myslím, že ve vázání kytic nejsem úplný nováček, neboť poměrně pravidelně chystám nějakou do naší obecní kapličky, vázat kytici podle floristických pravidel, nebyl úplně jednoduché. I když na nás samozřejmě první hodinu nebyly kladeny nepřiměřené nároky. Důležité bylo jen správně překládat stonky - u jednostranné vazby střídat zepředu/zezadu, u vazby do kulata překládat stonky vždy jedním směrem. Nakonec jsem se s tím nějak poprala a i s výsledkem jsem byla celkem spokojená.

Druhým úkolem bylo vytvořit podzimní vypichovanou nádobu. Jediný výchozí požadavek byl - zakomponovat do toho okrasnou dýni. Samozřejmě nám bylo vysvětleno i malinko teorie - že bychom si měli výtvor nejprve pořádně rozmyslet a představit, případně udělat si i náčrtek, zamyslet se nad správnou šířkou a výškou vazby, připravit si všechen materiál a pak až vazbu realizovat. Ale protože my nejsme ještě profíci, hodně věcí se dolaďovalo až za pochodu.
Když jsem uviděla bedýnku s dýněmi, zajásala jsem, že má volba květináčku, která padla na ten žlutý a ne na hliněný, se ukázala šťastnou. Krásně se totiž k těm dýním hodil, takže stačilo vybrat jenom tu pravou a pak doladit ostatními přírodninami. Protože jsme byli poučeni, že floristé zas až tak často nepoužívají kontrastní barvy, snažila jsem se celou vazbu udržet v zelenožlutohnědém tónu (i když ta zelená a žlutá celkem kontrastní jsou, přiznávám, ale pořád mi připadalo, že ne tak moc, jako kdybych tam zakomponovala ještě červenou). Vě výsledku mi to možná kvůli těm barvám připomíná spíš nějakou vánoční vazbu, než podzimní, ale pokud vezmeme v potaz, že je tam použita dýně, kukuřice a kaštany, nemůže být o podzimnosti této vazby pochyb.

A nyní už oba výtvory. Jak se vám líbí?

Obrázek 1 - Vazba kytice dokulata


Obrázek 2 - Podzimní květináč
 

(Tančím) jako hvězda - poprvé

Středa v 22:43 | Mikča ;) |  (Tančím) jako hvězda
Tenhle článek by se mohl jmenovat taky "Jak se plní sen", protože jsem právě začala chodit do tanečního kurzu s názvem "Tanči jako hvězda". Abyste věděli, oč jde - v podstatě se jedná o klasické taneční s tím rozdílem, že za partnera máte profesionálního tanečníka. Lekce probíhá tak, že se všichni samostatně učí základní kroky a figury, pak první skupina zkouší naučené s partnerem a druhá skupina piluje techniku u zrcadla a potom se vymění. No a za těch devadesát minut se tak akorát stihnou základy dvou tanců, jedné latiny a jednoho standardu.
Během dnešní první lekce mě napadlo, že budu o svém tančení psát na blog. A protože vím, že nejlepší je psát dojmy ještě za horka, ale zároveň vím, že kurz končí o půl desáté večer a že musím jít jakožto pracující studentka spát v nějakou rozumnou dobu, a protože se znám, jak většinou píšu články rozsahu novely, řekla jsem si, že to bude chtít nějaké omezení. Nebo spíš nějakou výzvu - něco jako - o každém večeru pět vět. To je ono. Ale pět je málo. Dobře. Tak o každém večeru patnáct vět - můžou to být věty spojené v krátký článek, můžou to být jen útržky vytržené z kontextu - cokoliv. Tak pojďme na to:
  1. Zase základní kroky?
  2. Jupí, ten sympatický profesionál tančí vedle mě, i když jsme zatím všichni samostatně.
  3. Protože kroky znám ze střední, snažím se bedlivě pozorovat práci nohou a rukou předtancujících.
  4. Je to tady - zadejte se.
  5. Sympaťák se ke mně otočil zády, jiný si na mě po chvilce mého přešlapování na místě ukázal prstem.
  6. Martina (?) - Honza - Mikča
  7. Dobrovolně jdu prvně k zrcadlu a těším se, že potrénuju prvně techniku, a pak mi to s partnerem už půjde.
  8. Učitelky u zrcadla si nás rozdělily na dvě skupiny - pošilhávám po druhé skupince, zdá se mi, že jim to jde nějak moc lépe než nám.
  9. Po první [čače] s partnerem: "Ty jsi přesně ten typ tanečnice, která dobře vypadá, ale vlastně nic neumí," tak to jsem slyšet nechtěla, i když jsem tušila, že tento okamžik nastane. :D (pozn. red. - proto je v názvu rubriky to "Tančím" v závorce - zatím netančím, jenom tak vypadám :D)
  10. Na druhou stranu mě Honza docela často chválí, ale jeho obličej zůstává vážný a mám pocit, že se v něm zrcadlí i trochu nudy.
  11. "Ty mě sice pořád chválíš, ale tváříš se u toho, jako že moc spokojený nejsi."
  12. (Jiný profesionál:) "Jo, já bych se na ten jeho ksicht taky nechtěl pořád dívat."
  13. "Já tak vypadám pořád, to si zvykneš."
  14. Odlehči se.
  15. Ale jak?!

#15 Jak jsem (nedo-) jela k jezeru

5. září 2018 v 20:19 | Mikča ;) |  Das bergheime Abenteuer

#15 Jak jsem (nedo-) jela k jezeru

Zhruba po týdnu vytrvalého zahradnického deštíku a sychravého podzimního počasí dnes opět vysvitlo slunce a opravdu hodně se snažilo, aby nám připomnělo, že astronomický podzim ještě nenastal. To by byl hřích takové krásné odpoledne prosedět na pokoji - to můžu i doma. Ale na poznávání okolní krajiny mi moc času už nezbývá. A tak jsem začala plánovat.
Věděla jsem, že někde za Bergheimem leží jezero Mattsee, neboť před domem máme zastávku autobusu regionální dopravy, která tam jezdí. Když jsem koukla na mapy.cz, zjistila jsem, že to ani není tak daleko. Co takhle jet na kole?! Naplánovala jsem si zhruba tříhodinovou okružní jízdu k jezeru a zpět.. To bych měla stihnout za světla, i když vyjedu nejdříve kolem půl páté. Vypadalo to na krásný výlet.

Obrázek 1 - původní plánovaná trasa

Jenže to by bylo, aby v tom nebyl nějaký zádrhel. První nepříjemnost už přehlížím, co jsem tady, a to, že horské kolo, které mám půjčené, je opravdu hodně podhuštěné - tedy málo nahuštěné, zkrátka schází mu vzduch a je hodně měkké. Už první týden jsem na to upozorňovala a ptala se po pumpičce. Jenomže tu tady nevedou. Prý jenom poprosit pana H. o kompresor anebo navštívit benzinku. A jelikož pan H. má stále tolik práce okolo hospodářství a vysvětlovat na benzince, že potřebuju nahustit kolo, jsem si netroufala, opět jsem tuto nepříjemnost přešla mávnutím ruky a doufala, že to dnešní jízdu ještě vydrží bez újmy na duši.
Vydala jsem se tedy na cestu. Hned za mostkem mě čekalo příkré stoupání: 200 výškových metrů na 2 kilometrech. Ničeho jsem se ale nezalekla, neboť touto cestou už jsem jednou jela na krátkou projížďku a když překonáte to stoupání, otevírá se opravdu krásný výhled na Bergheim a okolí.

Celý článek ZDE!!!

 


#14 Generál Dampf

4. září 2018 v 21:15 | Mikča ;) |  Das bergheime Abenteuer

#14 Generál Dampf




"… od půlky srpna paní K. žádné hosty moc nebrala. No a když budou volné pokoje, tak se bude dělat generální úklid," řekla mi jednou mezi řečí paní matka. Hm, hm, generální úklid. To se mám na co těšit, pomyslela jsem si s ne příliš radostnými pocity (eufemisticky řečeno) a ve skrytu duše jsem nechala zažehnout jiskřičku naděje, že si třeba tak velký úklid nedovolí svěřit osobě, která je tu teprve několik týdnů.


Ale mýlila jsem se. Brzy došlo na věc. A tak jsem fasovala - kromě běžných pomůcek typu kýbl, hadr, leštidlo, vysavač - dampf mašinu, se kterou jsem se během těch několika týdnů už docela skamarádila, a dva čisticí prostředky v rozprašovači.


Nebudu popisovat, co všechno mě čekalo. Důležité je, že jsem přežila - i když proběhly několikeré reklamace neúmyslně nedokonale odvedené práce. Abyste však nepřišli zkrátka, sdílím několik fotografií, podle kterých si můžete udělat obrázek.

Obrázek 1 - pokoj "po výbuchu" a v popředí zmiňovaná
dampf mašina

Obrázek 2 - pěkně z gruntu - i pod postelí! a když není kam posunout,
musí se rozebrat

Obrázek 3 - na co se asi s touto parní pistolí chystám?

Obrázek 4 - na sprchu a její záludná zákoutí! (trochu mě mrzí, že jsem
nevyfotila i fotku s tím oblakem páry, který z toho vždycky stoupal)



Obrázek 5 - a kdo že tomu všemu velel?
No přece Generál Dampf!
:D :D :D


Obrázek 6 - pokud do rána nepřiletí nový seznam, vypadá to,
že jdeme do finále! :)



Vaše M. K.

#13 Příběh OSAM(ostatn)ĚNÍ

2. září 2018 v 20:35 | Mikča ;) |  Das bergheime Abenteuer

#13 Příběh OSAM(ostatn)ĚNÍ

Přede mnou je poslední týden v Salzburgu a po těch čtyřech týdnech už se můžu téměř cítit, že to tu mám všechno pod palcem. Celý víkend téměř prázdný dům, jenom já, občas pan H., občas paní M., občas kamarádka, ale jinak nikde nikdo… ale pěkně od začátku.
Do Bergheimu jsem přijela s paní matkou a panem otcem v neděli 5. srpna. První týden byl náročný hlavně kvůli zvykání si, zaučování se, a trochu i kvůli stesku. Ale už první týden přišel první krůček vedoucí mě k samostatné péči o chod penzionu. A hned za ním několik dalších.

  1. paní K. byla v luftu a z penzionu odjížděl mladý italský pár. V klidu jsem si nahoře uklízela, když v tom na mě volá paní matka, že přece umím anglicky, ať tam rychle jdu, že potřebuje, abych jim přeložila několik vět typu - za pobyt zaplaťte tolik a tolik, bylo všechno v pořádku? spokojenost? děkujeme, přijďte zas, na shledanou… to, že jsem ze sebe sotva vypotila - everything OK? to už není tak podstatné…
  2. Netrvalo dlouho a jednoho dne mi paní K. při snídani oznámila, že potřebuje jet s mužem rychle nakoupit a že je potřeba, až půjdou hosté na snídani, za nimi zajít a zeptat se, jestli mají všeho dost a jestli něco nepotřebují. To víte, byla jsem vyklepaná. V duchu jsem si nachystala dvě jednoduché věty a doufala, že hosté mi na ně odpoví jenom ja a nein. To se mi v podstatě splnilo.
  3. Takže mě za pár dní už nepřekvapilo, když mi bylo řečeno, že musejí odjet na celý den, že k obědu si mám vzít zbytek ze včera a hlavně zase zajít za hosty. A tak jsem strávila první den téměř samotná v tomto obrovském domě.
  4. Dalším kamínkem do mozaiky tohoto příběhu byl okamžik, kdy u dveří penzionu zazvonil jeden z hostí, když paní K. zrovna odpočívala v ložnici. "U dveří někdo stojí," informovala jsem ji. "Jo, to bude asi ten starý pán. Pozvi ho dovnitř a řekni mu, že má pokoj č. 5 a zaveď ho tam," zaznělo mi v odpověď. Aha. Ok. To nějak dám. Pána jsem uctivě pozdravila, zeptala jsem se ho na jméno, pomohla mu s kufrem nahoru a ukázala jsem mu pokoj. Akorát jsem mu neukázala, kde ráno bývá snídaně a pak jsem celý večer přemýšlela, jestli je tu poprvé a tudíž bude ráno bloudit, anebo tu už byl a tímpádem se trápím zbytečně.
  5. "Zajedeš do Sparu, potřebuju koupit šunku, beru vždycky nějakou, co se mi líbí, můžeš vzít i dva druhy, 20 a 30 dkg," zněl další úkol na cestě k mé samostatnosti. Každé ráno totiž chystají pro hosty švédský stůl a na něm dobrá šunka nesmí chybět. Abyste pochopili, v čem tkví důležitost tohoto bodu, vězte, že jsem musela komunikovat s obsluhou uzeninového pultu, což od nerakušáka taky vyžaduje určitou dávku odhodlání a odvahy.
  6. Myslím si, že hodně mě naučilo i školení v rámci úklidu - takový důraz na každodenní precizní pořádek v prostorách pro hosty, jsem zatím nezažila. A je jasné, že mě to poznamenalo. Včera v jedné restauraci, kterou jsem s kamarádkou navštívila, jsem si během čekání na jídlo všimla následujícího - špinavé zdi u stolečku, vyhořelé čajové svíčky v lampičce, celkově neupraveného a zašlého prostředí (ač na první pohled to tam vypadalo celkem útulně). I když i přes to všechno si myslím, že toto bude nejméně trvanlivá zkušenost, neboť jak víte, od přírody nejsem úklidový perfekcionalista.
  7. Velký skok přišel tento týden. Ve středu večer mi paní K. otevírala vchodové dveře - ve čtvrtek ráno už otevírala dveře do našeho světa novému človíčkovi, který se dral ven. Tedy odjela do porodnice. Takže kromě toho všeho, co už jsem tu stihla zažít mě čekal další kalibr - dva a půl dne cateringové péče o pana H., jeho tatínka, mě a mou kamarádku, která za mnou přijela na víkend.
  8. Koray v Turecku, paní matka s mým malým dvouletým kamarádem Johanem doma v Česku, paní K. v porodnici, pan H. se svým otcem někde mezi kravami nebo v polích, paní M. u své dcery, pokoje pro hosty prázdné, vlastně celý dům prázdný. V kuchyni jenom já a moje kamarádka dumáme, kde asi všichni jsou a kdy se vrátí maminka z porodnice. Opravdu zvláštní - celý den takové ticho v tak velkém domě… Připadám si, že mi to tu leží na bedrech, a tak během pracovní doby přistupuji k práci o fous zodpovědněji než dříve.
  9. Neděle, 18.18 h - mávám kamarádce z nástupiště č.4 do vlaku ÖBB směr Wien Hbf. Můj příběh OSAMĚNÍ je dovršen. Stále hlasitěji se ve mně začíná ozývat touha po domově. Snad už brzy.
Vaše M. K.

Další články


Kam dál