Zhrzená

17. ledna 2018 v 10:29 | Mikča ;) |  básničky
 

Mlčím.

8. listopadu 2017 v 21:02 | Mikča ;) |  básničky

Trocha básnické dekadence. Kdo má oči k slyšení, chápej!

M. K.



Rozpačité baletní dostaveníčko

15. září 2017 v 17:12 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
Je něco málo před půl jedenáctou noční. Před chvílí jsem se vrátila. Z divadla. Mahenova. Tam, kde zlá sudička proklela princeznu Auroru, která se o svých 16. narozeninách píchla o skrytou jehlici v kytici růží, ale naštěstí se našel krásný princ, který ji svým polibkem zachránil a slavila se slavná svatba...
Na některé baletní představení z programu ndbrno jsem si brousila zuby už celou minulou sezónu, ale nakonec zůstalo u oper. Bylo mi ale líto, že mi unikly představení Čajkovského baletů, a tak když mě kamarádka pozvala na představení Spící krasavice, s radostí jsem je přijala. "Dostatečně" poučena díky seriálu Taneční akademie, který jsem za prázdniny stihla zhlédnout nejmíň dvakrát, jsem kráčela vstříc velkému zážitku. Alespoň jsem si to myslela. I kamarádka mě nadchla vyprávěním o klasickém představení, okázalé výpravě a pohádkovém příběhu. A měla pravdu. Pohled na nablýskané dívčí sukýnky a chlapecké bílé punčocháče opravdu těšil. Jenže nějak to nestačilo, aby při odchodu z divadla nepřevládl rozpačitý dojem. Uvědomila jsem si, že je několik věcí, které mi u tohoto baletního představení více či méně chyběly:
  1. Akustika koncertního sálu - to byla první věc, které jsem si všimla hned, jak začal hrát orchestr. Nevím, jestli jste někdy byli v Mahenově divadle, je to takové to klasické divadlo s mnoha ozdobnými štuky, semišem čalouněnými židlemi v hledišti i v lóžích a těžkou spouštěcí oponou. Tehdy jsem poznala nevýhodu jinak útulné a kvůli rozhledu dobré lóže - plný zvuk orchestru do ní jen těžko pronikne. Po přestávce jsem se přestěhovala do prezidentské lóže, kam se zvuk nesl trochu lépe. Dost možná jsem jen zmlsaná mnoha návštěvami koncertů, které se odehrály v místech, kde byla většinou velmi dobrá akustika.
  2. Děj a spád událostí - ano, to mi tam chybělo hodně. Když jsem se zmínila před kamarády o tom, že ten ples v prvním dějství mi přišel moc dlouhý, podotkli - vždyť je to balet, co bys chtěla? Ale já si myslím, že i baletem se dá leccos vyjádřit, že i baletem by se dal vyprávět příběh. Toto představení ale bylo postavené pouze cca na 4 hlavních událostech (což při jednom prologu a třech dějstvích vychází jedna událost na akt), které byly odtančené během několika krátkých minut. A ty zbývající dvě hodiny byla v podstatě pouze baletní čísla navazující jedno na druhé. Vystoupení sólistů se střídalo se sborem, někdy tanečníci odtančili několik sólových výstupů za sebou. A ono když tu piruetu vidíte po dvacáté, přestáváte se soutředit, byť je sebedokonalejší. Navíc mě překvapilo, že v příběhu o spící krasavici se z ničeho nic objeví také kocour v botách se svou micinkou, modrý pták s ptačicí a dokonce Červená karkulka s vlkem. Prý přišly Růžence na svatbu. Ale kromě toho, že svými výstupy prodloužily čtvrté dějství o několik dalších minut, nepřinesly tyto postavy nic nového. Aby nedošlo k omylu - nehodnotím teď kvalitu tanečních výkonů, to bych si ze své pozice diváka tanečního amatéra nedovolila a navíc - našel se i takový, který mě přímo nadchl, a to sólo prince na své svatbě ve čtvrtém dějství. Spíš se snažím poukázat na celou koncepci a zpracování příběhu, která nebyla příliš dějová.
  3. Dramatičnost - celé to na mě totiž působilo jako takové milé pozlátko (a možná to byl účel). Kdyby v prvním dějství v dramatickém okamžiku, kdy se Aurora píchla, osvětlovači nezablikali reflektory a kdyby v posledním dějství nenapsal Čajkovskij majestátný závěr, nedočkala bych se asi vůbec.
Kocour v botách a Bílá kočička na svatbě Aurory a prince (Barbora Bielková a Arthur Abram)

Na druhou stranu musím říct, že výprava byla opravdu nádherná. Klasické zpracování, baletní sukýnky, "dobové" nebo spíš "pohádkové kostýmy". To vše poutalo mou pozornost, když jsem se nesoustředila na výkony tanečníků a tanečnic. Musím také právem ocenit výkony obou hlavních tanečníků, a to představitelky Aurory - Eriky Wakozono, roztomilé drobné japonské tanečnice s nynějším stálým angažmá v Brně, a představitele Prince - Mikalaie Radziushe, sólisty Baletu Maďarské Státní opery v Budapešti, který vystoupil jako host. Zaujala mě také Barbora Bielková v roli Víly rozpustilosti, podle mého názoru ji odtancovala s lehkostí a zároveň s šibalskou jiskrou ve tváři.

Na toto představení jsem se velmi těšila. Bylo to od mých gympláckých let, kdy jsme se školou byli na baletu Romeo a Julie, první baletní představení, které jsem navštívila. Možná že velká očekávání i celková nepoučenost (a taky vrozená kritičnost) způsobily, že jsem nakonec odcházela z Mahenova divadla s rozpačitým dojmem. Opravdu jsou baletní koncerty jen sledem tanečních čísel bez příběhu? Opravdu je porozumění baletnímu umění mému srdci tak vzdálené? Že by balet "nebyl nic pro mě"? Opravdu je to oproti operám takový rozdíl? Opravdu je možné, že mě třeba zaujme moderní balet více než klasika? ...

Jak se zdá, vyvstalo spoustu nových otázek, na které si nedokážu odpovědět bez toho, aniž bych v budoucnu na balet opět zavítala. A vlastně se už nyní navzdory nynějším rozpakům na příští návštěvu docela těším.

Vždyť kolikrát ani rande nedopadne napoprvé podle představ, ale časem se člověk zamiluje! :)
 


Měl jen jedinou vadu...

25. června 2017 v 19:46 | Mikča ;) |  básničky

MĚL JEN JEDINOU VADU…

… a nebyla to koktavost

i když to bylo to první

čím mě zaujal

(koktavý Vašek)


… a nebyla to silná postava

neboť posílila dojem

mužnosti

(do které dospěl)


… a nebyl to věk ani zkušenosti

kterými nade mnou vyhrával

ale jen těsně

(taky učitel)


… a nebyly to písně které zpíval

naopak! jeho kaštanový tenor

nešlo nemilovat

(tajně)


… a nebyla to dálka v žádné podobě

neboť všechny je zlomil

jediný večer

(koncert)


Bylo to něco jiného. Jazykově vzato

krášlil ho jeden nápadný znak

z.s./s.z. žen(a) + f. -atý

(=> ženatý)

Měla jsem OKno. Na hodinu!

16. března 2017 v 14:54 | Mikča ;) |  Akce i akcičky :)
Jsem mladá, možná i krásná, z JAMU tedy bohužel ne, ale i tak jsem měla OKno.
Stalo se to včera, cca od 19.15h. Měla jsem OKno. Skoro na hodinu jsem díky hudební kapele, která narozdíl ode mě z JAMU je, zapomněla na spoustu věcí - třeba na to, že jsem musela vstávat před půl pátou ráno, že jsem se kvůli práci nestihla pořádně naobědvat nebo že jsem ještě nepřečetla básnickou sbírku, na kterou budu mít brzy referát. Stěny sálu v Café Práh rezonovaly takovým rytmem a drivem, že jsem se chvílemi divila, že ještě drží pohromadě. Opravdu, rytmické vtípky, náhlé zvraty, energičnost jednotlivých písní mě doopravdy nadchla. Ačkoli nástrojové obsazení tvořily "jen" dvě kytary (jo, občas taky jedno ukulele), cajon a vajíčko - hravost a nápaditost, se kterou byly aranže prováděny, na mě působila neotřelým, upřímným dojmem.
Na co jsem ale bohužel zapomněla jen částečně bylo to, že můj dosavadní život je zatím něco jako "4ever alone". Co tím chci říct - že texty autorských písní zahrnovaly mé ucho motivy jako - jsem tak zamilován, úžasná noc a nešťastné ráno, jsem tu sám. Když se tyto motivy objevily v několikáté písni za sebou, začala jsem přemýšlet (aha - přemýšlet! známka toho, že člověk bezděčně znepozorní) nad tím, že je to vlastně tak trochu škoda. Taková nabitá a pozitivní muzika by si zasloužila nosnější text, nebo možná nápaditější. Nebo aspoň méně frázovitý. Hoši, v tom vám věřím, že máte na víc!
Za celkový hudební dojem mají kluci u mě rozhodně jedničku s hvězdičkou. Obdivuji je. Přesto, že většinu své energie bezpochyby "spálí" na divadelních zkouškách a pak na představeních, najdou elán a volný čas na to se sejít, sehrát se a vystoupit i před jiné publikum než to divadelní. Říkám, i když jste se včera na pódiu tvářili, že je to úplná samozřejmost - fandím vám.


Související odkazy:
***
Závěrem malý bonus. Na koncertě jsem se setkala také s jedním velmi nevšedním návštěvníkem. Překvapil mě svým nevraživým pohledem. Posuďte sami!


Další články


Kam dál