Prosinec 2008

Octli se daleko...

29. prosince 2008 v 21:22 | Mariana
Když dojel na zastávku, tak holky zjistily, že je tak nacpaný všemi lidmi, co míří domů z práce, nebo naopak na nějaké večírky, že už se tam jen stěží vejdou. Nakonec se jim to povedlo. Kupodivu v tom přeplněném autobuse našly i dvě volná sedadla, do kterých se okamžitě zabořily. Nikol si otevřela svůj oblíbený časopis a začetla se. Jana seděla u okna a pozorovala pouliční světla a protože byl podzim a bylo už šero, tak ta světla svítila. Janě se z těch světel chtělo spát a nakonec doopravdy usnula. Nikol, až si přečetla z časopisu všechno o klucích, tak nakonec usnula taky.
Spaly dlouho. Ani si nevšimly, že už měly dávno vystupovat. A že autobus už je daleko za městem. Jakoby na ně dýchal nějaký omamující vánek, který je uspával. I lidé, kteří s nimi jeli, spali jako zabití. Dokonce i ti, co stáli v uličce, spali. Bylo to velmi zvláštní…
Nakonec je všechny probudilo divné drncání. Nikol si protřela oči. Když se kolem sebe rozhlédla, vyjekla leknutím. Nebyli totiž v žádném autobuse, ale seděli v dřevěném povozu, který byl přikrytý plachtou a táhli ho dva koně. To také vysvětlovalo to drncání… "Jani! Jani, vstávej, kde to jsme? Co se stalo?"
"Nikol, co blázníš? Vždyť jsme přece v autobuse, tak…" Řekla rozespale Janča.
"Ne, právě že nejsme v žádném autobuse. No tak, vzbuď se přece!"
Janča otevřela pořádně oči. Když uviděla, kde se doopravdy nacházejí, tak chtěla něco říct, ale vůz asi právě najel na nějaký kámen. Zakymácel se a převrátil se na bok. Všichni překvapení cestující se svalili na jednu hromadu. Teď už se musel zbudit i ten nejlenošnější a nejospalejší. Když se povoz konečně uklidnil, tak se všichni lidé začali zmateně omlouvat a přitom nadávali a dohadovali se, kde jsou. Jejich úvahy a kletby však přerušil ostrý a nepříjemný hlas.
" Všichni ven! Dělejte! No tak, no tak. Rychle!" Před nimi stál starší muž, který měl na sobě hnědé tepláky, červenou košili a přes ni teplou kožešinovou vestu. Obut byl do vysokých černých bot a na hlavě měl posazený klobouk. Děvčata v něm poznala řidiče, ale jak je oblečený… Když muž viděl, že se nikdo nepohnul, začal je ze svého vozu strkat sám. Když to holky uviděly, šly by raději samy. Avšak nic naplat. Řidič je všechny vystrkal. Do Nikol strčil tak, že zakopla a spadla. Přitom strčila do nějakého kluka, který stál před ní. Ten v zápětí spadl také. Nikol se rychle postavila a začervenala se. Začala se rychle omlouvat: "Promiň, ale já za to nemohu. On do mě strčil a …"
"To je jedno, pojď ne stranu, nebo do tebe narazí další." Řekl ten hoch. Popošli na stranu. Nikol se odvážila a zeptala se ho: "Jak se jmenuješ?"
"Štěpán." Odpověděl. "A jak ty?"
"Já jsem Nikol."
"Hm, docela pěkný jméno." Zašklebil se Štěpán. Nikol se začervenala, i když tu větu Štěpán řekl se značnou porcí ironie. Ale to už tu byla i Jana a ulevovala si: "Ten řidič je ale surovec, ničemník jeden. Kvůli němu mám … A hele, s kým se to vybavuješ?" Změnila náhle téma, když spatřila Štěpána.
"To je…"
"Jsem Štěpán." Vložil se do rozhovoru. "A jak se jmenuješ ty?" Zajímal se hned. Nikol to trošičku nahněvalo, že k Janče se chová líp, ale doopravdy jen trošičku.
"Já jsem Jana nebo Janča jak chceš." Odpověděla mu, ale víc se o něho nezajímala, měla velké podezření, že se tady děje něco strašného, ale nehodlala se s tím svěřovat Nikol před tady tím namachrovaným klackem. Rozhodla se, že jí to poví až později a také si radši počká jestli se její tušení vyplní…
Po chvíli zase ten rozrušený bzukot a šramot všech cestujících rozřízl ostrý hlas řidiče: "Všichni do útvaru! Tady bude pořádek! A žádný povídání, čeká vás dlouhá cesta, tak si pohněte."
Nikdo nechápal, ale než se zase nechat postrkovat řidičem, to už se radši sami a dobrovolně uspořádali do dvojic. Nikol honem přiskočila k Janči. Nestála o to, aby se k ni přitočil někdo cizí. Jenže mezi ostatními vznikl zmatek. Skoro nikdo se neznal a než se všichni domluvili, tak se Janča s Nikol dostali na první místo. Tedy až za řidiče, který toho celého hada vedl.

V zajetí... - I. část

29. prosince 2008 v 11:42 | Mariana

Všechno to začalo jednoho krásného sobotního rána. Nikdo by nemohl tušit co se ještě dnes stane, ale nepředbíhejme.
Nikol, která šla zrovna nakoupit zazvonil v tašce mobil. "Doprčic, kdo mi zas co chce," ulevila si v duchu. "Jé, Janča!" Zvolala, když zahlédla na displeji nového mobilu jméno své nejlepší kamarádky Jany a hned ho vzala. "Ahoj! Jak se máš?" Otázala se.
"Ahoj, mám se dobře." Ozvalo se z mobilu. "Hele, nechtěla bys jít dnes do kina? Budou dávat film, který se jmenuje V zajetí . Myslím, že by to mohlo být pěkné."
"Jano… ." řekne sklesle Nikol, která se radši dívá na milostné románky, než na dobrodružné příběhy. "Přece víš, že ty dobrodružný blbosti nemusím."
"No tak, Nikol, jednou za čas jít můžeš ne? Udělej to pro mě, prosím. Nemám jinak s kým jít a mamka mě samotnou nikam nepustí." Přemlouvá Jana Nikolu.
" No tak dobře, ale doufám, že to nebude moc dlouho trvat. Nebo nestihnu Skrytou vášeň." Zabručí do telefonu.
"Díky!" Zajásá Janča. "Dáme si sraz v pět u nás, bereš? A neboj se, tu svou Skrytou vášeň určitě stihneš!" Ujistí ji Janča, i když je znát, že to říká s nemalou nejistotou.
"Dobře. Tak se zatím měj. Zdar!"
"Ahoj."
"Nechápu, jak může ty dobrodružný filmy sledovat. Ale co, alespoň uvidím, o čem to vlastně je. Třeba v tom bude taky zakuklenej nějakej románek." Pomyslí si Nikol, která nic jinýho kromě románků snad ještě nikdy neviděla. S Jančou jsou sice nejlepší kámošky, ale na tomhle se zrovinka neshodnou. Ale vždycky se nakonec nějak domluví.


Přesně ve tři Nikol přešlapuje před panelákem, kde bydlí Jana. Když už se zdá že Janča nepřijde, objeví se v prosklených dveřích její hlava.
"Promiň." Řekla provinile Janča. "Nemohla jsem najít mobil, nevím, kam jsem ho hodila, tak si ho najdu zítra. Ty ho s sebou máš ?"
"Nemám, myslela jsem, že ho vezmeš ty. Ale naštěstí mám alespoň hodinky." Řekne Nikol. "Pojď, ať to stihneme. Kdy to vlastně začíná?" Zajímala se.
"V šest. Ale neboj, stihneme to. A myslím, že tam nebude ani moc lidí. Tohle už je totiž čtvrtá repríza. I když kino je odtud dál. Pojedeme autobusem co říkáš? Je čtvrt na šest. Za pět minut jede jeden rovnou ke kinu." Navrhne Jana.
"Tak dobře. Alespoň si ještě dočtu časák. Je tam zrovna moc zajímavej fotoromán." Pověděla Nikol, která si, jak už jsem říkala, nemohla život bez románků představit.
"Ta jsi fakt hrozná!" Vyprskne Janča, ale pak hned dodá: "Ale stejně jsi má nejlepší kamarádka!"
"Však ty taky. Nevím co bych bez tebe dělala."
"Pojď, půjdeme si zatím sednout na lavičku." Řekne Janča, když dojdou na zastávku. "Autobus tu bude za chvilku."
Než se však stačí posadit, autobus už se hrne ze zatáčky. Dnes však nejede ten, na který jsou zvyklé. "Asi nějakej záskok." Řekne Nikol a víc si s tím hlavu neláme. Ale Janči, která už toho hodně přečetla to bylo divné. Vždyť ten autobus ani neměl znak dopravní společnosti, která ve městě jezdila. Ale nahlas radši neřekla nic a doufala, že je to doopravdy jen záskok.

Veršovaná povídka o klavíru

27. prosince 2008 v 13:42 | Mariana

V jednom velkém obchodě,
zvaném Hudebniny,
stál klavír na samotě,
byl jeden, jediný.



Přemýšlel, proč právě on,
Musí tak sám být,
Vždyť venku je taký shon,
A on musí smutek mít.



Jednou mu prodavač řek':
"Už tu dlouho nebudu.
Vysoký už je můj věk,
Na odpočinek půjdu."



A tak klavír čekal,
Kdo tam k němu přijde,
Bude to žena, či muž
A zda-li hodný bude.



Doufal spíše v muže,
Protože si myslel,
Že s mužem víc zmůže,
prý to někde viděl.



A ten den tady je už!
Kdy nováček přichází,
"Ach ne! - Není to muž".
Žena dovnitř vchází.



Rozhlédla se po obchodě
A hlasitě vzdychla si:
"Vypadá to tu jak v morně."
Chytila se za vlasy.



Avšak pohledíc na klavír,
Tvář její se změnila,
Točila se, až vznik' vír,
Na klavír hrát uměla!



Od té doby každý den,
Na náš klavír hrála,
Samé krásné skladby jen,
A k tomu zpívala.



Klavír štěstím bez sebe,
Neměl už proč plakat
A čeká tam na tebe,
Až přijdeš poslouchat.



A to, milí, konec je,
Našeho příběhu,
Klavíru už dobře je,
Dopovídám v běhu.



A kam že to běžím?
Do Hudebnin přeci,
Tu krásu slyšet musím,
Jaké to hrají věci!