Leden 2009

Slunce života...

30. ledna 2009 v 14:49 | Mikča |  Moje fotky a obrázky
...tak jsem pojmenovala svůj obrázek, který jsem vytvořila v počítačovém programu Malování... Je to slunce poněkud flekaté... tmavší místa připomínají smutnější chvíle v nešem životě a ta světlá místa radost a štěstí... a všecho to v pozadí kryje modrá obloha naděje... černé čáry znamenají všeliké záseky a změny v životě...
Slunce života...
Ano to je on... je v poněkud světlých barvách... ale myslím, že to nevadí... Líbí se Vám...? Pište do komentů...

Na Valentýna...

27. ledna 2009 v 18:15 | ->Mikča!<- |  básničky
Protože už bude brzy svátek Valentýna (kdo by nevěděl tak datumtoho svátku je 14.2. ale myslím, že to nemusím připomínat :)) rozhodla jsem se, že složím láskypolnou báseň :) ... tak tady ji máte :)

Jen pro tvoje oči!

Jsem tak ráda, že jsem tě poznala,
Ty jsi tak rád, že mě máš,
Kluka jako ty jsem dlouho hledala,
Jen ty mě šťastnou uděláš!

Nejsem v klidu, když nejsi nablízku,
Život bez už nechci žít,
Já chci slyšet tvůj krásný hlas,
Oči tvé nablízku mít!

Ten hlas, který již dobře znám,
Už nechci slyšet jiný,
V paměti ho uložen mám,
Tam neztratí se, můj milý!

A v tvých očích, tam není lži,
Jen čisté moře se v nich blýská,
Ano, tvé modré (černé, zelené, hnědé, krásné) oči,
Po těch se mi nejvíc stýská!

Miluji tě stále víc,
Neboj, ode mě nepřijde zrada
Však Ty jsi ten jediný,
Kterého dokáži mít ráda!

My MEGA 4ever best Friend!...

25. ledna 2009 v 17:06 | Mariana
Když projíždím různé blogy, často narazím na články, kde bloger popisuje své nejlepší přátele, nebo zážitky s nimi.
Jak ráda bych se s vámi také podělila o nějaký MEGA zážitek s mým bestovým kamarádem, ale má to jeden karambol... žádného nejlepšího nemám... Ještě jsem takového nepotkala. Neschází mi skvělé zážitky, ale schází mi skvělí a bestoví přátelé. Snad už je to můj úděl žít v nejistotách přelétavých kamarádů, ale i tak pevně doufám, že toho pravého a čestného doopravdy najdu. Každou chvíli se mi zdá, že už ho mám, ale je to jen malý záblesk v temnotách a můj vysněný přítel klame.
...První dojem není rozhodující...
Snad se mé doufání vyplní, vždyť když nad tím tak přemýšlím, před sebou mám celý život (teď abych to nezakřikla...) a během toho putování narazím na spoustu lidiček... doufám...
Někdy si také popláču, ale pomalu se s tím učím žít... Mám spoustu kamarádů, ale ještě z žádným jsem neprožila takové super a mega akce, jakých dočítám na vašich blozích. Je mi to líto... ale proč marnit život nad sebelitováním? za tu dobu plnou pesimismu mohu zažít různých jiných věcí...
Tak a teď už konec naříkání, je zde DEN, tak proč ho prožít v nářku? Jdu něco udělat... Jakou váhu má den proseděný u kompu? I když dnes už asi nic neudělám... tak snad zítra... zatím se mějte...

Místo pro vaše otázky, tipy, či jiné připomínky ke blogu!

24. ledna 2009 v 14:36 | Mariana
Na mnoha blozích je jeden článek věnován Vašim dotazům. Také já tento článek vytvářím a prosím, pište své připomínky otázky a tipy a ptejte se na co chcete. Vždy když se pár otázek nahromadí, odpovím.
Tak se ptejte a pište do komentářů. Díky!

Služebnicvto nebo otroci...?

21. ledna 2009 v 20:31 | Mariana
Ač ve městě byl ještě podzim, tady svítilo slunce jako uprostřed léta! Bylo horko, všichni měli hroznou žízeň a bolela je hlava. Proto šli stále pomaleji. Řidič začínal být netrpělivý. Stále někoho napomínal a byl čím dál protivnější. Huboval je za každou maličkost, za každé odkašlání nebo šustnutí. Holky viděly, že má o něco velké obavy, ale o co se tak strachuje? Kdo ví…
Bylo téměř poledne, když všichni, zmožení dlouhou cestou parnem, vystoupili na vrchol jedné skály a před nimi se otevřel rozhled na rozlehlé město v jehož prostředku se tyčil nádherný hrad s mnoha věžičkami. Celé město bylo obehnáno silnými hradbami a hlubokým příkopem.
"To je nádhera!" Vydechla Nikol, která v životě hezčí město neviděla.
"No to teda je! Ale co je na tom práce, ty nádhero!" Odpověděl hrubě řidič. "Dej si pozor, abys neskončila jako otrok! Myslím, že zrovna ty máš šanci stát se služebnicí. Jsi docela hezká. Jen abys taky něco uměla…"
Nikol rázem zmlkla. Zrovna ona se řidiči nejvíc zamlouvá… No jo, ale bude se zamlouvat i knížeti? A jaký ten kníže vůbec je? Hodný či krutý, mladý nebo starý, těžko říct. Ale však už se to brzy dozví.
Janča Nikol v duchu záviděla. "Nechápu, co na ní ten řidič vidí. Myslím, že není o nic hezčí než já. Ale kdyby řidič věděl, jaký je to nemehlo a že myslí jenom na milostný románky, to by se divil. Ale já jsem přece taky hezká a pracovitá! Kdyby věděl, co toho doma udělám. Každý den zametám celý dům a uklízím v kuchyni. V pokojíku není ani za skříní žádná pavučina. Ale Nikol? Jednou jsem u ní byla a má doma takový nepořádek, že jednu věc hledá půl hodiny. Ale kdybych ji požádala o nějakej časák s horoskopem, tak ho v mžiku mám na stole. A co, řidič mě nemůže znát a když mu řeknu, jak jsem pracovitá tak se za mě třeba ještě přimluví…" pomyslela si Janča. A tak se před řidičem začala vytahovat, co všechno doma nedělá až se i Nikol divila. Řidič ji chvíli poslouchal ale pak odsekl: " No vidíš, pracovité otroky potřebujeme, budeš se akorát hodit…" Janča se urazila ještě víc, než před tím. V duchu se snažila všechno svést na Nikol, ale věděla, že si za takové hloupé vychloubání může sama.

Znojemský Slavíček

20. ledna 2009 v 19:39 | Mariana |  Akce i akcičky :)
Každoročně, už od pěti let se zúčastňuji pěvecké soutěže Znojemský Slavíček. Tato soutěž má tři kola. Školní - školy vybírají své reprezentanty, pak jakési "vyřazovací"- tako bývá ve Znojemské Besedě a vybírá se ze soutěžících, z každé katogorie, šest nejlepšík, kteří pak měří své hlasivky v posledním Okrasním kolem, kde soutěžící zpívají moravské lidové písně za doprovodu cimbálové muziky a koná se v Městském divadle ve Znojmě. Je to krása a velký zážitek, když si můžete stoupnout na pódium vedle primáše a zpívat.
moji slavíčcij

Jak jsem již psala, této soutěže se zúčastňuji už od školky. Osmkrát jsem zpívala v Besedě a z toho pětkrát jsem postoupila do divadla. Posledních šest let se mimo jiné dostávají jako ceny sklenění ptáčci. Ty mám doma tři.
Každému bych to přála, aby si mohl někdy s tou cimbálkou zazpívat... Je to doopravdy velký zážitek!

V lanovém centru :)

17. ledna 2009 v 20:04 | Mariana |  Akce i akcičky :)
Bylo to minulý rok, ke konci školního roku. Jeli jsme na školní výlet, jehož součástí byla i návštěva lanového centra. Moc jsem se tam těšila. Dříve jsem totiž sledovala v televizi pořad Bludiště, ve kterém soutěžily vždy dvě skupinky z různých škol, proti sobě. Jedním z úkolů bylo získávání bludišťáků a přes různá lana se došplhat k síti a zavěsit je tam. Hrozně jsem si přála si to taky někdy vyzkoušet. A to se mi splino.
Když jsme přijeli do lanového centra, prvně nám instruktor dal pán informací, jak zacházet s karabinami, které nas držely, kdybychom měli spadnout,
V lanovém centru, na těch nižších překážkách

a navlíkli jsme se do takového postroje. Pak jsme si to vyzkoušeli na nízkých překážkách. Když jsme obstáli, tak jsme mohli jít zkoušet překážky do 9-ti metrové výšky. Byly tam různé záludnosti a provázky, přes které jse se museli přešplhat a nakonci nás čekal velký jumping! Instuktorka nás připevnila k provazu a pak nás strčila z té 9-ti metrové výšky dolů. Prostě nás shodila! Následoval několikametrový pád volným vzduchem, pak se to náhle zaseklo a už se to jen houpalo. No zážitek! Ale tohoto jmpu se mohl zúčastnit jen kdo chtěl...

Z ničeho... :)

6. ledna 2009 v 20:04 | Mariana
Tak momentálně nemám nějak nápady na psaní, ale říkala jsem si, že když už tu mám ten blog, tak bych se měla taky trochu starat, aby to tu nějak fungovalo :) . Tak tedy píši článek momentálně z ničeho... :)
Taky bych se chtěla předem omluvit, když nebudu psát po celý příští týden pravidelně. Páč u nás začalo písemkový období, ačkoli pololetí je bez 6ti dnů aý za měsíc =) . Abych pravdu řekla, já se nidky moc neučím, ale teď, jestli si nechci pokazit vysvědčení ( a jakože nechci:)), bude učení zapotřebí, tak prosím omluvte moji případnou nečinnost!
Jinak jak se tak dívám jesm sem ještě nenapsala, alespoň tak orientačně, co jsem zač! Samozřejmě se musí počítat s různými náhodnými slídili, kteří rádi využívají kontaktů uveřejněných na internetu, takže můj popis bude dosti obecný... Kdyby chtěl někdo zvědět více, tak ať napíše...
Takže... Jmenuji se Miriam (Mariana je můj "Pseudonym" nebo přezdívka jak chcete)a je mi 13 let, chodím do sedmé třídy (teprv? vysvětlení: měla jsem odklad). Oficiálně hraji na klavír a taky na hlasivky. Jinak umím ještě trochu na keyboard (samozřejmě), na kytaru, na flétnu a na kostelní varhany. Miluji knihy (což vyplívá i z nadpisu, že?), hlavně tzv. Foglarovky, pak Letopisy Narnie, Kája Mařík atd... Povaha... no nevím sama sebe těžko popíšu tak, jak mě vidí ostatní, ale řekla bych, že se někdy chovám dost uzavřeně a nečinně, ale když je to potřeba, tak máte vidět, jak jsem aktivní :) ... Mám ráda překvapení, hlavně teda ta milá, ale zatím jsem si jich moc neužila:)... no tak já už nevím, jestli vás ještě něco zajímá, tak piště do komentů.... díky, tak se zatím mějte...

Nic nedělej v NEDĚLI...:)

5. ledna 2009 v 17:26 | Mariana |  Akce i akcičky :)
Omlouvám se všem čtenárům mého blogu, za včerejší nečinnost. I když byla neděle, tak pro mě byla přímo plná zážitků. Jelikož jsem u nás v sobotu chodila koledovat se třemi králi, měla jsem výbornou možnost navštívit Tříkrálový koncert, který se konal v Brně a byl vysílán přímo do televize. Nejprve bylo volné už jen jedno místo za Znojemskou charitu, tak jsem říkala, že zůstanu doma, aby mohla jet sestra Aneta. >Stejně se musím ještě učit< říkala jsem si. Ale v neděli ráno se nakonec uvolnila ještě dvě místa. Chvíli jsem váhala, protože to bylo na celé odpoledne a já jsem se měla ještě naučit do dějepisu, protože jsme dens psali písemku, ale nakonec jsem kývla. Lákalo mě to. Viděla jsem kousek minulý rok v televizi a říkala jsem si, že když je to zdarma tak proč ne? A ten děják se ještě nějak doučím o přestávce...
Jelikož je od nás Brno docela vzdálené, tak jsme museli vyjet již ve čtrnáct hodin i když koncert začínal až v sedmnáct. Cesta byla příjemná už jen proto, že jsem jela autem v kruhu přátel a navíc je okolo silnice (pokud nejedete po dálnici) vcelku pěkná krajina.
Když jsme dojeli do Brna do Městského divadla, kde se koncert konal, měli jsme ještě plno času. Šli jsme se nejprve převléct do kostýmů, které byly pro účast povinné. Mamka mi udělala z takohé krásné zelené látky provizorní plášť a přehoz přes hlavu, který držel díky pevnému kruhu, který jsem měla na hlavě místo koruny. Jestli jste se dívali, možná jste mě viděli, protože jsem tam byla skoro jediná, kdo neměl ty bílé papírové koruny a ještě ke všemu jsme seděli v druhé řadě. Až jsme se převlékli dostali jsme malou svačinku ( půl bagety a fruko) a pak už jsme jen vyčkávali, něž otevřou vchody do sálu.
Asi o třičtvrtě na pět nás konečně vpustili do sálů. Na první pohled se mi zdál nějaký malý, ale nakonec se nás tam vešlo víc než dost :) . Před začátkem přímého přenosu jsme ještě dostali několik instrukcí, a až se začínalo...
Jako první host vysoupila s písní Boží mlejny melou Ewa Farna, která sklidila poměrně bouřlivý potlesk. Pak následoval první příběh a ukázka, do čeho se investovaly vybrané peníze z minulého roku. Nevím přesně to pořadí, ale dále tam vysloupily Gipsy.cz, taneční skupina Beat up, Mira Žbirka a Zuzany Smatanová. Celým vystoupením nás provázeli příjemní moderátoři Radka Coufalová a Josef Pejchal. A vyprávěly se ještě dva příběhy. Na konci (to už bylo mimo přímý přenos) bylo ještě slosování, výhry byly tři mobily. Na mě se štěstí neusmálo :) Pak následovala ještě malá autogramiáda,ale té jsem se nezúčastnila...
Byl to pro mne neopakovatelný zážitek a mohu vás ujistit, že naživo v sále je to mnohem, mnohem něco jiného a hlavně lepšího!
Domů jsem se vrátila zhruba ve dvacet hodin. Takže jsem si akorád nachystala věci do školy a šla jsem spát... :)

Kde to jsme? - III. část příběhu

3. ledna 2009 v 18:51 | Mariana

Konečně se lidé domluvili a poskládali se do útvaru. Byli tam převážně dospělí, sem tam nějaká mládež, ale děti naštěstí žádné…




Byla už úplná tma, ale nikomu s kupodivu nechtělo spát. Šli dlouho. Nejprve cesta vedla hustým, zdravým, jehličnatým lesem, ale potom se krajina začala měnit. Stromy začaly řídnout a brzo před sebou spatřili kraj. Začalo se pomalu rozednívat.
Jen vystoupili z lesa, otevřela se před nimi nádherná krajina a jelikož byly Janča s Nikol vepředu, viděly tu krásu nejlépe ze všech.. Před nimi se rozléhaly obrovské louky a pláně, sem tam uviděly nějaký lesík a tam, úplně vzadu, viděly lesknout se moře. Byly by se na tu krásu dívali do nekonečna, jenže řidič je opět začal napomínat a nadával.Janča a Nikol spolu nemluvily, ostatně ani nemohly, řidič by hned spustil další nadávky a o to holky fakt nestály. Ale Janča přemýšlela. Jak se to mohlo jen stát, vždyť nasedali do autobusu a když se vzbudí, jsou najednou v povoze. To přece nedává smysl. Nikdo je nikam nepřeváděl a najednou jsou všichni úplně jinde… Nebo převáděl? Že by tak tvrdě spali a ničeho si nevšimli? Ale ona si hned myslela, že to nebude jen tak, autobus neměl ani znak dopravní společnosti a ještě ke všemu jel bezmála o pět minut dřív… A tady ten řidič, nikdy ho neviděla, vypadá tak zvláštně, a kde vzal to oblečení, vždyť vypadá jak ze středověku… Hmm, středověk, bohaté panstvo a týraný lid. A také mnoho otroků… no jo, kam nás ten řidič vlastně vede? Sebrala všechnu odvahu co v ní byla a zeptala se: "Kam nás vůbec vedete?"
Nikol se podivila, kde vzala Janča tu odvahu vůbec promluvit a ještě ke všemu na řidiče… ale řidič kupodivu nevybouchl, ale odpověděl: "Na hrad přece, kam jinam?"
"Proč na hrad? Co tam?" Divila se Janča nahlas.
"Co tam? Přece před knížete, buď budete mít štěstí a vezme si vás mezi své služebnictvo, nebo skončíte jako otroci!" Odpověděl rázně řidič.
"Co že?" Vykřikla zděšeně Nikol a mezi lidmi nastal opět šum.
"A co jste čekali? Náš kníže potřebuje otroky na stavbu svého nového sídla… A ticho tady bude!" Už dočista řval, bylo vidět, že ho ty otázky zlobí. Všichni naráz utichli. Nikdo už se neodvážil ani promluvit, cítili v řidiči někoho vyššího a najednou si to u něho nechtěli pokazit, co kdyby je řidič u knížete pomluvil a on by je uvrhl do otroctví bez rozmyšlení? Teď mají alespoň jakous takous naději, že se dostanou mezi služebnictvo, ale i ta naděje je malá…