Únor 2009

Fotím, fotíš, fotíme xD

28. února 2009 v 14:02 | Mikča ;)
Tento týden jsme měli jarní prázdniny. A protože jsme se ségrou anetou neměly co dělat, tak jsme blbly s foťákem... tak vám sem dám pár foteček... ale radši jenom těch, kde jsem já :D tak se nelekněte :D některé jsem si tošku upravila...

BEZTĚLÉ STRAŠIDLO xD





Pssst a pozor na kytičky... :)

Kdopak tohle kreslil? Foťák :D

... Co dodat? ....

Hmm, tak to je zatím vše... ostatní ještě čekají ve foťáku :)





...Kniha je nejlepší přítel člověka...

26. února 2009 v 17:01 | Mikča ;) |  Moje oblíbené...
Jak už je asi všem čtenářům měho blogu známo, miluji knihy. Myslím si, že jsou doopravdy nejlepšími příteli člověka. Jen je důležité si správně vybrat...
Já hrozně ráda čtu dobrodružné knihy, nebo detektivky... Nepohrdnu však ani historickými nebo naučnými publikacemi, jen už se do nich nezačtu tak hluboce, jako do detektivek:)
Mými nejoblíbenějšími spisovateli jsou Lewis, Foglar, aj... O letopisech Narnie a Foglarovkách jsem zde již něco psala...
Moc ráda bych si přečetla nějakou knížku od Boženy Němcové! Měla pozoruhodný život a psala vlastně z nouze... avšak její knihy jsou tak krásné, např. Babička. Jedno z nejznámějších děl paní Němcové... Ale mnohdy si neuvědomujeme, že tohle její dílo je vlastně takovým polovičním obrazem jí samé a jejího života zamlada. Vždyť ona se také vlastním jménem jmenuje Barbora! Jen měla o mnoho těžší život, než jaký má Barunka v Babičce...
Moc ráda bych si chtěla tuto knihu přečíst... jen teď nemám moc kdy, ale někdy si zajdu do knihovny a přečtu si ji...
Máte nějaký tip na zajímavou detektivku nebo jakoukoli jinou knihu? pište prosím do komentářů... díky... :)

Moje úplně první povídka - Kamarádi

24. února 2009 v 15:40 | Mikča ;) |  povídky
Tuto povídku jsem psala asi v 10 nebo 11 letech. Byla to moje úplně první povídka, alespoň co si pamatuji :) Jinak bych chtěla opět upozornit, že případné podobnosti jsou asi jen náhoda... :)
Tak tady je:

Kamarádi

Bylo krásné, tiché, letní dopoledne, když tu do toho ticha cink cink zazvoní zvonek u domu. A už vidíme, kdo to je. Je to Pepa Hodný. Zrovna se vrací ze školy a v obličeji má výraz šťastného úsměvu. A co by taky ne? Vždyť jim začaly prázdniny a on už se těší ne tábor, který má být už za týden... .
A konečně přišel den, kdy jedenáctiletý Pepa odjíždí na tábor. Tábor je až ve Zlíně, ale oni mají sraz v Brně a do Zlína pojedou vlakem. Ve vlaku však sedí sám a trochu se mu stýská. Vždyť bude pryč celých 14 dní. A tu řekne jeden ze tří vedoucích:,,Když jsme tady všichni, tak se alespoň trochu představíme. Každý, kdo bude na řadě, řekne své jméno, příjmení, kde bydlí a kolik je mu let. A začneme támhle u Tondy". ,,Tak já jsem teda Tonda Kolévr, bydlím ve Slavkově a je mi dvanáct let". ,,Já se jmenuji Lenka Konečná, bydlím v Brně a je mi skoro jedenáct", řekne Lenka. Teď přišla řada na Pepu a taky on se představí jako ostatní. Řekne:,,Já jsem Josef Hodný, ale všichni mi říkají Pepo, bydlím taky v Brně a je mi jedenáct jet". A tak to šlo dál, až se představil taky Martin, Jirka, Dominik, Filip, Roman, Laďa, Marie, Bára, Honza, Petr a Alena. Bylo jich tam tedy 14, ale mělo jich být 15, jenže Terka onemocněla a tak nemohla jet
Když se všichni představili, tak si Pepa připadal dokonce i méně odstrčený než předtím. Nejvíce se však skamarádil s Dominikem, Filipem, Honzem a Marií. Snad proto, že měli všichni stejnou věkovou kategorii a všichni byli hodní a moudří. Zato Tonda, Martin a Roman, ti si ze všeho tropili jen Blázny, všemu se smáli, dělali ze sebe moc velké pány a rozumu asi taky moc nepobrali.
Při rozdělování do skupinek měl taky Pepa štěstí. Vždyť byl přiřazen do skupiny právě s Marií, Honzem Filipem a s Dominikem a dostali sice přísného, ale za to nejlepšího vedoucího, který se jmenoval Lukáš. Další skupinku pak tvořili Tonda, Martin, Petr a mezi ně musela ještě chudák Alenka a za vedoucího dostali Verču. V posledním družstvu byli Roman, Jirka Laďa, Bára a Lenka, a těm velela Vlasta.
Když přijeli na faru, na které byli ubytovaní, bylo už skoro 11 hodin, tak se všichni rychle převlékli, vybalili si věci a šli na oběd, který vařili Verčini rodiče, ti už totiž přijeli dříve. Když už byli skoro všichni po jídle, řekl Lukáš:,,Využijeme toho, že jsme všichni pohromadě a seznámíme vás s každodenním programem. Takže, každý den v půl osmé ráno bude budíček a hned po něm rozcvička. Od 8:45-8:50 bude čas na úklid, od 8:50-9:05 bude snídaně a po ní se budou bodovat vaše pokoje. Potom bude až do 11:45 dopolední program a po té bude oběd. Od 12:10-13:00 budete mít polední klid, při kterém si můžete mezi sebou zahrát různé hry nebo třeba napsat domů dopisy, které mimochodem budeme vždy ráno po rozcvičce vybírat a pošleme je. Až do 18:00 bude odpolední program a po něm večeře a společná modlitba. Budeme mít také služby. Služby budou po skupinách. Každá, až bude na řadě, bude mít za úkol umýt po snídani, obědě i večeři nádobí. Teď si všichni dáte do batohu: pláštěnku, pití a dáme vám svačinu. Půjdeme do lesa a zahrajeme si hry."
Hned, jak přišli do lesa, řekla jim Vlasta:,, Vysvětlím vám pravidla první hry. Rozdělíme se na dvě skupiny po sedmi, každý v té skupině dostane číslo. Já budu stát mezi dvěma řadami, které naproti sobě vytvoříte a budu držet šátek. Když řeknu třeba pětky, vyběhnou ti, kdo dostali číslo pět a budou se snažit chytit a donést šátek ke své skupině, aniž by ho ten druhý chytil. Jestliže ho soutěž chytí musí mu šátek odevzdat, tím pádem získávají bod ti co vlastní šátek. Tak, prvních pět kol bude na zkoušku a další už budou na body. Tak jedem. DVOJKY!"Hned vyběhli Tonda s Romanem, ale Roman byl rychlejší.,,ŠESTKY!"A to už běží Jirka s Lenkou, ale vyhrává Jirka. ,,Trojky!" Jak to Pepa uslyší, řekne si teď a běží, co mu nohy stačí, aby byl u šátku dříve než Petr. Pepa není špatný běžec, ale když jde uslyšet bolestivý výkřik, je jasné, že se něco stalo. Ve svém spěchu a nepozornosti, Pepa zakopl o kořen, kterých tu bylo požehnaně a na noze mu začala nabíhat ošklivá modřina... .
,,Hlídej tady děcka Veroniko," řekne Lukáš, ,,já musím do tábora zavolat sanitku. Ještě, že jsem tu na kole." Trvá to trochu déle, ale za chvíli už přijíždí sanitka i s Lukášem rovnou na místo a při nakládání se saniťáci domlouvají s vedoucími: ,, Potřebujeme, aby s námi jel někdo z vás. Kdo pojede?" ,,Já," řekne Vlasta, ,,já pojedu. Doufám, že to tu beze mě zvládnete. Do večera jsem zpátky. ,,To bude malér" říká si Pepa v duchu, ,,jestli je to zlomené, tak se to bude hojit nejmíň měsíc. To bude celej tábor v háji."
Když přijedou do nemocnice, nejdříve mu udělají rentgen. Pak si zavolají Vlastu, aby jí řekli, jak to dopadlo. ,,Zlomené to rozhodně není!" řeknou jí, ,,ale ten kluk tu bude muset pár dní zůstat, Má to ošklivě naražené, musel velmi nešťastně spadnout. Ale až vám ho vrátíme, bude úplně v pořádku." ,,Tak to je dobře," oddychne si Vlasta.
Pepa je v pokoji ještě s jedním klukem. Choval se divně, pořád jenom spal a když se probudil, tak jen na jídlo nebo na vyšetření. ,,Sestřičko," zeptá se jednou Pepa, ,,proč ten kluk pořád spí?" ,,Ten kluk měl velmi vážné zranění hlavy, proto teď musí hodně spát." ,,Aha to jsem nevěděl. Ale pověz mi ještě, kdy mě pustíte, a budu most ještě na tábor?" ,,To víš, že jo! Myslím, že tak za dva, tři dny bychom tě už mohli pustit. Bude to už týden, co u nás jsi a to už bude určitě zahojené. Ale teď musíš ležet.
Teď se však musíme vrátit do tábora. Když Pepu odvezli, všichni byli nějací nesví. Nebyli ne takové případy na táborech zvyklí. Ale druhý den se zdál zase normální, jen Honza, Marie Filip a Dominik nebyli ve své kůži, Pepa jim chyběl, prohrávali, dělali zbytečné chyby při hrách. Ale byli to kamarádi. Rozhodli se, že Pepovi pošlou do nemocnice nějaký malý dárek.
,,Verčo," ptá se jednou Filip ,,jakou adresu má ta nemocnice? My totiž chceme Pepovi poslat dopis." ,,Dobře, dobře, řeknu vám ji. Tak si pamatuj: NOVÁ NEMOCNICE, PAŘÍŽSKÁ 112, ZLÍN 63039 . ,,Dík." ,,Nemáš zač."
Druhý den už běží Filip (je opravdu dobrý běžec) s dopisem na poštu, samozřejmě, že nezapomněl připsat jméno kamaráda, kdo ví, komu by to pak dali, a zrovna, když je pryč, někdo volá na faru. Telefon zvedne Lukáš. ,,Ano? tady tábor fara Zlín." ,,Dobrý den, voláme k vám z nemocnice na Pařížské kvůli tomu klukovi." ,,Tak co?" je nedočkavý Lukáš. ,,Mám pro vás vynikající zprávu. Toho kluka tak za tři dny pustíme, ale radil bych přichystat nějaké překvapení, celé dny s nikým nemluvil a je takový skleslý." ,,Dobře a děkuji vám, nashledanou." ,,Nashledanou."
"Tak co?"Ptají se nedočkavé děti ,,Pepu pustí tak za tři dny," odpovídá Lukáš ,,a pan doktor nám radí, abychom pro Pepu přichystali nějaké překvapení. Zítra vám povíme, co a jak se bude dít. A nezapomeňte to říct Filipovi."
Druhý den při snídani sděluje Lukáš, co s Verčou a Vlastou vymysleli:,,Takže, už dnes začneme připravovat to překvapení. Skupinka v čele s Vlastou půjde po snídani do obchodu a nakoupí tam vše, co jim Vlasta řekne. Skupina s Verčou půjdou do lesa a nasbírají co nejvíce dřeva a pokud najdou třeba nějaké houby nebo nějaké lesní plody, tak je můžou vzít také. A moje skupina uklidí a
vyzdobí celou faru a budou vyrábět a chystat se mnou hry a tombolu. Takže se pustíme do toho."
Když všichni odešli, pustili se Marie, Honza, Dominik, Filip a Lukáš do úklidu. Všechno vysmejčili, vysávali, zametali, vytírali, utírali, nádobí i okna umyli a na dvorku upravili trávník. Vyčistili ohniště, nasekali dříví a na konec zotvírali všechna okna a faru pořádně vyvětrali.
To jim trvalo celý den. Druhý den, když bylo už uklízeno, pustila se Vlastina skupinka do přípravy jídla, Verčina skupinka nosila ještě dřevo a Lukášova skupinka se pustila do výzdoby, chystání her a tomboly. Nebyl to zrovna ten nejlehčí úkol, ale než se setmělo, bylo všechno nachystané. Pokoje byly vyzdobené, jídelna plná přichystaných her a tomboly, ne dvorku postavená hranice ze dříví a vedle ještě plno dříví do zásoby, v kuchyni plno dobrůtek a mlsností. Ten den, kdy měl přijet Pepa si všichni přivstali, aby stihli ještě poslední malé úpravy. ,,Už jedóóóu!" Vykřikne Tonda, který byl na hlídce. Všichni se rázem schovali za stromky, kterých tu bylo mnoho, aby to vypadalo, že všichni ještě spí. ,,Ach jo. Já věděl, že z mého návratu nikdo nadšený nebude." Povzdychne si Pepa, když nikoho nevidí. Ale jaké bylo jeho překvapení, když všichni vyskočili ze svých skrýší a zpívali mu uvítací píseň, kterou pro něj vymysleli: Vítáme tě milý Pepo, vítáme tě Josefe, bez tebe nám bylo smutno, vždyť jsme tvoji přátelé. Máme pro tě překvapení, jen si zakryj očíčka, ať ti nikde nepronikne, ani trošku sluníčka. Pepa zavřel oči a když je zase otevřel, nemohl překvapením ani mluvit. Děti ho vedli čistou a nádherně vyzdobenou farou. Pepa se rychle převlékl a celý den pak hráli hry a večer rozlosovali tombolu. Při večerní modlitbě pak Pepa děkuje: ,,To jsem fakt nečekal. Moc vám děkuji. Jste všichni ti nejlepší kamarádi, jaké jsem kdy měl." Celý zbytek tábora už prožil Pepa ve zdraví a domů se vracel s plnou taškou výher a dárků za první místo v celotáborové hře.

Povídka, do které jsem vložila kus sebe...

22. února 2009 v 19:55 | Mikča ;)
Vím, že zde mám začatou povídku V zajetí... ale momentálně mi nějak nejde vymyslet pokračování, tak se dalšího dílu asi ještě nějakou dobu nedočkáte... Ale chtěla bych vámse dát povídku, které jsem dala název Dopis na rozloučenou. Je to povídka, do které jsem vložila kus sebe, ale ne ten hmotný kus, ale mé snění a né touhy po lepším životě... Kdo mě alespoň trochu zná, tak uvidí, až to dočte, že jsem nelhala...
A teď už slíbená povídka...:

Dopis na rozloučenou


Na kraji města, v jednom z mnoha paneláků, bydlela třináctiletá slečna, která se jmenovala Zdislava. Ve škole neměla moc kamarádů. Občas se sice stalo, že za ní přišla nějaká spolužačka nebo i spolužák, ale vždy to bylo jen kvůli tomu, aby jim pomohla s nějakým úkolem, protože jí to ve škole šlo, jako málokomu. Na to jim byla dobrá, ale jakmile splnila jejich požadavky, už ji neznali.
Zdiska, jak jí říkali, se tím velmi trápila, vždyť všichni ve škole mají nějakého pořádného kamaráda, se kterým si rozumí, jen ona ne. Ale čím to může být? Že by jí záviděli to, že se dobře učí? Možná…

Jednou tak ve čtvrtek při večeři říká Zdiska své mamince: "Tak si představ, že k nám do třídy přišla nová spolužačka! Možná bychom mohly být kamarádky, jenže holky ze třídy se jí pořád posmívají, protože nosí staromódní oblečení. A kdybych se s ní začala kamarádit, tak se mi určitě začnou posmívat taky. Já nevím…"
"Ale prosím tě, že se neobléká podle poslední módy přece nemusí znamenat, že je to nějaká špatná holka. Představ si, jak se asi tak musí cítit, když je první den v nové škole a holky se jí hned posmívají. Mohla by ses k ní trochu hlásit, ukázat jí město nebo tak něco, alespoň bys ji trochu poznala. A jak se vlastně jmenuje?" řekne maminka.
"Štěpánka. A holky na ni dneska ve škole volaly Štěpko, Štětko"
"No vidíš to, takové hezké jméno a oni se jí takhle posmívají. Tak se té Štěpánce zítra nabídni, že bys ji vzala v sobotu na procházku po městě a večer byste mohly zajít třeba do kina, ne?"
"Tak to je super nápad, a ať se ty holky těmi svými pošklebky třeba zalknou!" Řekne pevně Zdiska a odejde do svého pokojíku, aby si dodělala pár úkolů.

Už brzy zrána čeká Zdiska před školou, aby se se Štěpánkou neminuly a mohla jí to všechno říci hned. Ale přece jen se trošku bála, co když Štěpánka řekne NE ? No, musí doufat, že neřekne. A hele, támhle jde.
"Štěpánko!" Zavolá na ni Zdiska, když ji uvidí, jak přichází z tramvajové zastávky. Štěpánka sebou trhla. Lekla se toho hlasu, který na ni volal. Vždycky na ni holky pokřikovaly jen Štěpko nebo ještě hůř. A najednou na ni hned ráno volá nějaký hlas.
"Štěpánko, pojď sem!" zavolá znovu Zdiska, když vidí, jak se Štěpánka jen zmateně ohlíží kolem sebe, jakoby nevěděla, odkud hlas pochází.
Konečně si jí Štěpánka všimne a pomale, nerozhodně se k ní blíží.
"Ahoj, já jsem Zdislava, ale můžeš mi říkat Zdisko. Jsem tvá nová spolužačka." Představí se přátelsky Zdiska. "Tak mě napadlo, určitě tu nejsi dlouho a možná to tady ještě moc neznáš. Nechtěla bys se mnou v sobotu jít na malou procházku městem?"
"No já nevím, myslíš to vážně?" Zeptá se nevěřícně Štěpánka. Nečekala najednou takovou vstřícnost.
"No jistě! Sraz bychom si mohly dát třeba ve tři u školy. Ukázala bych ti náměstí, kašny i nějaké obchody a večer bychom mohly zajít do kina, co říkáš?"
"No, já bych byla ráda, kdybych opravdu mohla. Jsi moc hodná. Tak teda v sobotu platí?" Usměje se Štěpánka a celá štěstím bez sebe běží do šatny. Nečekala, že by si tak rychle mohla najít kamarádku, ale co když to na ni ta Zdiska jen hraje? No uvidí v sobotu. Už se moc těší.
Zdiska si taky trochu oddychla. Měla doopravdy strach, co jí na to Štěpánka řekne a byla moc ráda, že to takhle dopadlo. A ten úsměv, co po ní Štěpánka hodila, když odcházela. Možná si už konečně našla dobrou kamarádku!

Když přišla Zdiska odpoledne domů, hned se jí maminka zeptala: "Tak jak to dopadlo?"
"Souhlasí, daly jsme si sraz ve tři u školy." Odpoví Zdiska.
"No vidíš to! Ale měla by sis pořádně rozmyslet, kam chceš tu Štěpánku vzít. Abyste se pak jen bezcílně netoulaly po městě." Poradí Zdisce maminka.
"Dobrý nápad. Hned, jak budu naučená, se do toho dám," praví Zdiska.
"A nechceš taky nějakou mapku? Město je docela velké."
"Neboj se mami.Znám naše město, jako svoje boty." Ujistí Zdiska maminku, avšak ta nevěřícně řekne: "Jen aby!"
"Opravdu, nemusíš mít strach. Tak já se půjdu učit." Řekne, a odejde do svého pokojíku.

Tam si sedne ke stolu, ještě chvíli vzpomíná na ten Štěpánčin úsměv a pak už vytáhne učebnice českého jazyka a dějepisu, aby se učila. Zrovna v českém jazyce probírají velká písmena, což je dost těžké k pochopení, tak se musí snažit.
Když si zopakovala velká písmena, tak se vrhla na dějepis. Ten ji moc baví. Poznává různé věci, zjišťuje mnoho událostí, o kterých by ani nevěděla že se staly. A ještě k tomu mají výbornou učitelku, která o tom všem hodně ví a vždycky to vypráví jako příběh. Prostě dějepis je pro Zdisku ten nejlepší předmět.
Za chvíli už je naučená.Vezme si tedy tužku a papír, přemýšlí a na papír zaznamenává, kam tu Štěpánku tedy vezme.
Za pár minut už je z toho pěkně dlouhý seznam. 'To všechno nestihneme!' Uvědomí si Zdiska, když si seznam pročítá. A tak začne ještě vyškrtávat, až z toho vznikne celkem přijatelný přehled míst, kam ji v tu sobotu zavede.
'Ale stejně se musím ještě s tou Štěpánkou pořádně domluvit. Určitě si musí vzít svačinu a taky nějaké peníze na vstupné do kina.'
Když je se seznamem hotová, jde za maminkou do kuchyně.
"Mami, mohla bych si prosím skočit ještě do knihovny, mám už u sebe dlouho jednu knihu, kterou jsem už dávno přečetla, tak ji musím vrátit." Ptá se Zdiska, sotva vejde do dveří.
"No dobře, ale ať jsi nejpozději v šest doma! Musíš mi ještě pomoci s nádobím." Svolí maminka.
"Díky mami. Určitě tu v šest budu." Vyhrkne rychle Zdiska a spěchá pro svoji knížku.
"Tak ahoj!" řekne ještě přede dveřmi a už je venku.

'Knihovna je až v centru, no tak pojedu tramvají.' Pomyslí si Zdiska a jde na zastávku.
Nemusí čekat dlouho a tramvaj přijíždí, je však tak nacpaná, že se tam jen s těží vejde.
Cestou ještě přemýšlí o sobotě.
"Konečně!" Vzdychne Zdiska, když se jí podaří prodrat všemi těmi lidmi ven. Rozhlédne se, jestli nejde žádné auto a téměř přeběhne silnici na druhou stranu. Tam je jejich Městská knihovna. Zdiska do ní chodí velmi ráda.
Dnes je u pultu nějaká dlouhá řada a proto musí chvíli čekat
Konečně se dostává na řadu a vrací vypůjčenou knihu. Pak se ještě trochu porozhlédne po knihovně. 'Moc času už není, ale vybrat si knížku snad ještě stihnu. Nejlépe něco o dějinách, abych se zase dozvěděla něco nového. Musím se jít do toho oddílu, kde ty knihy mají, podívat.' Řekne si Zdiska, když kontroluje čas na svých hodinkách.
A tak se šla tedy podívat. Ale na koho tam nenarazí.
"Jé, ahoj Štěpánko, co tu děláš?" Zvolá udivená Zdiska, když uvidí Štěpánku, jak stojí u regálu a listuje nějakou knížkou.
Štěpánka se nejprve trochu lekne, ale jak uvidí Zdisku, usměje se a praví: "Ahoj Zdisko! No, já tu dělám to stejné, co ty. Vybírám si knížku."
"Jo? A můžu se podívat, co to právě držíš?" Poprosí Zdiska.
"Samozřejmě. Tu máš!" Řekne na to Štěpánka a podává Zdisce knížku.
"DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ ? Ty taky ráda čteš historické knihy?" Řekne překvapeně Zdiska.
"No jo, je krásné, když se dozvídám, jak se tu dříve žilo a tak.Však dějepis je to jediný, co mi ve škole trochu jde. Ty máš taky ráda dějepis?"
"A jak! No vidíš. Mohly bychom chodit do knihovny spolu, souhlasíš?" Zeptá se Zdiska.
"Udělalo by mi to radost. Díky. A to v tu sobotu platí?" ověřuje si ještě jednou jejich ranní domluvu.
"Samozřejmě! Však už se moc těším." Potvrdí to Zdiska.
"Hm. Jsi moc hodná. Tak já už musím jít. Mamka říkala abych byla do šesti doma. Ahoj!" Řekne Štěpánka a jde k paní knihovnici, aby jí zapsala nově půjčenou knihu.
"Ahoj a nezapomeň na tu sobotu'" řekne ještě Zdiska a mrkne na hodinky. 'No jo opravdu, páni, to už je tolik hodin? Musím tedy také jít. Knížku si vyberu jindy." Pomyslí si a jde domů.

Doma už na ni čeká nádobí. Zdiska je bez řečí utře, vždyť to slíbila a jde do svého pokojíku. 'Ale stejně se ještě zítra musíme pořádně domluvit, aby nevznikly nějaké zmatky. Mohly jsme si o tom promluvit i v knihovně, ale nezbyl čas.' Řekne si ještě před tím než usne a za chvilku už zabírá.

V pátek ve škole se na všechno ještě jednou spolu pořádně domluví a pak už jen netrpělivě čekají na sobotu. Obě se na společnou procházku městem moc těší. Hlavně Štěpánka. Je opravdu moc šťastná, že si našla novou kamarádku a že si spolu rozumějí. Už dávno zahnala myšlenku, jestli to na ni Zdiska jen nehraje. Po tom náhodném setkání v knihovně je pevně přesvědčená, že ony dvě budou dobrými kamarádkami. Ve své staré škole také měla jednu dobrou kamarádku, ale Štěpánka si myslí, že Zdiska bude ještě lepší.

Konečně je tu sobota. Není ještě ani tři čtvrtě na tři a Zdislava už netrpělivě přešlapuje před školou a přemýšlí, jestli na nic nezapomněla. V duchu si také ještě opakuje, kam chtěla tu Štěpánku tedy vzít.
"No konečně! Ahoj Štěpánko." Zvolá Zdiska, když ji uvidí přicházet.
"Jak, konečně? Vždyť nejsou ještě tři." Podiví se Štěpánka, ale nemyslí to nijak zle.
"Vlastně máš pravdu, ale já už jsem se nemohla dočkat, tak jsem tu byla dřív. Nezapomněla's na nic?" Zeptá se ještě Zdiska a když jí Štěpánka potvrdí, že má vše, tak se konečně vydají na cestu.
Nejprve se jdou podívat na Náměstí míru, kde jsou ty pěkné starodávné domky. Pak Zdiska Štěpánku zavedla na Václavák. Tam je nádherná fontánka a o kousek dál je i jejich městské divadlo, na které se taky stojí za to podívat. Pak ještě navštíví pár obchoďáků a už je čas jít do kina. Cestou si ještě vymění svoje telefonní kontakty, aby si mohly sem tam něco zavolat.
"Nevíš, co budou dávat?" Zeptá se Štěpánka.
"Už si nevzpomínám, jak přesně se to jmenuje, ale vím, že to bude něco dobrodružného." Odpoví Zdiska.
"Jé! Dobrodružné filmy já miluji. Už se moc těším!" Zajásá Štěpánka.
"Já mám ty filmy taky moc ráda, hlavně, když budou i trochu napínavé," přitaká Zdiska a je ráda, že si se Štěpánkou rozumí.
Brzy dojdou do kina. Přišly tak akorát, aby si koupily lístek a zaujmuly svá místa.
Film byl velmi pěkný a zábavný, trval asi 2 hodiny. Začínal v šest a tak, když bylo po filmu, jim hodinky ukazovaly něco po osmé.
"Tak já už musím jít domů." Řekla Štěpánka.
"A nechceš doprovodit?" Zeptá se Zdiska, "už je docela tma."
"Díky, jsi moc hodná, ale já to zvládnu. Ty jsi mě dnes tak pěkně provedla městem, že už nemůžu zabloudit a stejně asi pojedu tramvají." Odmítne Zdisčin návrh.
"Hm, tak ahoj. Uvidíme se v pondělí ve škole." Loučí se Zdiska.
"Ahoj, a ještě jednou děkuji!" Opětuje Štěpánka pozdrav a odejde.
Zdiska za ní ještě zavolá: "Nemáš zač!" a sama se vydá domů.

Na zítří se Zdiska budí do krásného nedělního rána a sotva si ustele, už na ni maminka volá, aby šla ke snídani. A u snídaně začne "zpověď". Maminka vyzvídá, jak se Štěpánce líbil výlet.
"Líbil, moc mi děkovala a byla ráda. Měla's pravdu. Docela si rozumíme. Je to fajn holka," odpoví Zdiska.
"A nechtěly byste si dnes třeba vyjít za město? Je krásně a ty už jsi dlouho v přírodě nebyla." Navrhne Zdisce maminka.
"No jo, ale jak jí to řeknu, když ani nevím, kde bydlí." Namítne smutně Zdiska.
"Tak snad na ni máš alespoň mobil, ne?"
"No vidíš to! Máš pravdu, já jsem na to úplně zapomněla. Tak bych jí mohla zavolat. Kdybychom tedy mohly."
"Samozřejmě, já bych vám udělala svačinu a v devět už byste mohly vyrazit."
Po snídani Zdiska tedy Štěpánce zavolá. Už se zdá, že to Štěpánka nezvedne, ale na poslední chvíli se ozve: "Prosím? Tady Štěpánka."
Zdiska jí nabídne ten výšlap za město. Štěpánka chvíli přemýšlí, pak se ještě zeptá své mámy a když ta svolí, tak Štěpánka také. Zdiska už jen dodá, ať si s sebou vezme nějakou svačinu a pití a že si dají sraz v devět, zase u školy.

Tentokrát je u školy dříve Štěpánka. I když to při telefonním rozhovoru nevypadalo, tak Štěpánka je úplně šťastná. Ani nemusí dlouho čekat a Zdiska je tu.
Cestou se jí Zdiska svěřuje: "Štěpánko já ti nevím. Všechno, ta procházka městem a tady ten výlet, to jsou nápady mojí mamky. Ale maminky spíš takovéto věci podle mě nepodporují. Není to divné?"
"Trochu ano, ale buď ráda, že máš takovou hodnou maminku a můžeš jí za to poděkovat. A kam vlastně jdeme?" Odpoví Štěpánka.
"Kousek od města je les. Tam někdy chodíváme na houby, ale už jsem tam sama dlouho nebyla. Tak hlavně nesmíme zabloudit. Abychom pak nebyli, jak Jeníček a Mařenka," usměje se Zdiska.
"To jo. Teda, to ne! Já ani po stromech šplhat neumím. Ty jo?"
"Trochu, když jsem byla malá, učil mě to taťka. Ale nevím, jestli bych to teď zvládla."
A tak si cestou povídaly, že jim úplně rychle uběhla. Pak si v lese hrály na schovávanou, na honěnou, pak se zase předháněly, která najde víc šišek. Když se trochu unavily, rozhodly se, že si dají svačinu. Když však přijdou na místo, kde měly batohy, tak tam je jenom ten Štěpánčin.
"Kde je můj batoh," lekne se Zdiska. "Já jsem v něm měla všechno. Jídlo pití i mobil, abychom věděly kolik je hodin."
Zdiska chvíli ten batoh bezradně hledá, ale Štěpánka už to nevydrží a vyprskne: "Všechno lítá co má peří, batoh lítá!" A ukázala se smíchem na větev jednoho stromu. Zdiska se tam podívala, a co nevidí. Batoh tam visí celý ověšený barevnými peříčky.
"Ty jedna Štěpule! A pak kdo tady neumí šplhat po stromech. Teď mi ten batoh pěkně sundej." Rozesmála se Zdiska.
"Ne, ne, ne. Říkala's, že umíš lézt po stromech, tak to alespoň zkus. A neříkej mi Štěpule!"
"No jo, no." Řekla už jen Zdiska a pokoušela se vyšplhat na strom, pro svůj batoh. Když Štěpánka viděla, jak jí to nejde, rozhodla se, že ji to naučí. Zpočátku to Zdisce moc nešlo, ale se Štěpánčinou pomocí se to naučila. Vyšplhala na ten strom a vítězoslavně sejmula batoh z větve.
Pak se obě dvě konečně najedly. Po jídle řekla Zdiska: "Pojďme se podívat ještě kousek dál. Však si nemusíme hrát jen na tomto místě ne?"
"Tak dobře," odpověděla Štěpánka.
Šly chvilku hloub do lesa a najednou vidí, jak před nimi prosvítá skrz stromy sluneční svit. Rozhodly se, že to místo prozkoumají.
Když přišly blíž, zjistily, že se před nimi rozkládá rozsáhlá mýtina. Zajímavé na ní bylo, že na ní nebyl žádný strom, až na jeden vysokánský smrk uprostřed.
"To je krása." Užasla Štěpánka. "Ten smrk tu stojí jako voják, který hlídá tuto paseku." Napadlo ji.
"Máš pravdu, je to tu nádherné. Mohly bychom toto místo nějak pojmenovat, třeba, třeba…"
"Třeba Paseka pod smrkem." Navrhne Štěpánka.
"To ne, zní to jako "hostinec u věnce". Jak kdyby tady byla nějaká hospoda. Mohly bychom tomu dát název třeba, třeba Lesní zahrada. Vždyť ty stromy jsou jako ploty okolo zahrady."
"Pěkný název, jo, tak se to tady bude jmenovat." Souhlasí Štěpánka.
Ještě si ve své Lesní zahradě chvíli hrají a pak už jdou domů, vždyť bude za chvíli tma. Při chůzi si ještě povídají.
Cesta jim opět rychle utekla, dokonce se jim zdálo, že ještě rychleji, než když šly sem. A tak zanedlouho stály zase u školy a loučily se.
"Tak ahoj, měj se dobře. Ale do Lesní zahrady se musíme ještě vrátit!" Loučí se Štěpánka.
"A co třeba zase příští neděli?"
"Snad by to šlo, ale musím se ještě zeptat rodičů."
"Tak mi to řekneš zítra ve škole, jo? Zatím čau. Zítra se uvidíme."
"Ahoj!" řekne Štěpánka a rozejdou se.

Zdiska cestou domů zase přemýšlí o své mamince: 'Jak to? Že jí tolik dovoluje. Možná je něco pravdy na tom, že jedináčci se rozmazlují, ale mě mamka nikdy nerozmazlovala. Nikdy jsem si nemohla moc vymýšlet. No, musím se jí na to doma zeptat.'
A tak, když přišla domů, se jí při večeři zeptala.
"No to máš tak," začala maminka. "Když jsem byla o něco mladší než ty, bydleli jsme na venkově. Chodila jsem tam do školy, ale žádná holka se mnou nekamarádila. Všechny si myslely, že jsem podlízačka, protože jsem byla docela oblíbená u učitelů. Ano, učitelé mě měli rádi a asi proto, že jsem se docela dobře učila. Ve třídě byl ještě jeden kluk, co se takhle dobře učil, ale ten by přece nekamarádil s nějakou holkou. Ještě by se mu ostatní smáli. A tak jsem byla pořád sama.
V páté třídě jsme se přestěhovali sem, do města. Začala jsem chodit na zdejší základku. Doufala jsem, že si alespoň tady najdu nějakou kamarádku. Ale nestalo se tak.
Když jsem přišla poprvé do nové školy, ještě to vypadalo slibně. Všichni mě okukovali, hlavně holky. Byly docela rády, že jsem tam přišla, protože v jejich třídě byla převaha kluků. Jedna mě dokonce pozvala k nim domů, že bychom se mohly spolu třeba učit, protože ona učení moc nechápala. Ale když jsem se doma ptala, naši mi to zakázali. Prý ještě to tak, abych se toulala někde po kamarádech. Že pak oni budou chtít potom k nám a že mamka doma cizí nechce.
No a tím pro mě veškerá naděje zhasla. Od té doby už se mě žádná spolužačka neodvažovala na nic zeptat, protože věděla, že to dopadne nemile. A tak jsem si dobrou kamarádku našla až na vysoké, když jsem studovala v jiném městě a musela jsem bydlet na kolejích.
Já nechci, abys dopadla jak já, Zdisi, a taky vím, jak se cítí nový žák, když přijde do cizího kolektivu, který ho odmítne. Proto se snažím, aby sis našla kamarádku a taky aby se žádný nový žák nemusel cítit tak, jako já, když jsem přešla na jinou školu," ukončila svoje vyprávění maminka.
Zdiska po skončení ještě chvíli přemýšlela a pak řekla: "Jsi moc hodná, mami. Díky. A víš co jsme dneska v lese se Štěpánkou objevily?"
"No to nevím. Že by nějaká chajda bezdomovce?" Usměje se maminka.
"Tak to naštěstí ne! Ale objevily jsme uprostřed lesa obrovskou mýtinu a nejzajímavější na ní je, že jediný strom, který tam stojí, roste přesně uprostřed. Dali jsme tomu místu název Lesní zahrada. A já jsem Zdisce navrhla, že tam půjdeme příští neděli zas. Mohly bychom?"
"No, tobě to teda dovoluji, ale bude moct i Štěpánka? Ona má přece jen jiné rodiče."
"Říkala, že se musí zeptat, tak zatím nevím, snad bude moct. Ale teď se půjdu ještě trochu naučit. A hlavně se musím osprchovat. Tak ještě jednou za všechno díky." Poděkuje Zdiska a odejde do svého pokojíku.

Týden uplynul jako voda a už tu byla opět neděle. Štěpánčin tatínek svolil hned, ale maminku musela přemlouvat. Nakonec se jí to povedlo.
Tentokrát vyrazily brzy zrána a zanedlouho už byly ve své oblíbené Lesní zahradě. Dováděly jako malá koťata. Honily se, hrály na schovávanou, šplhaly po stromech a vymýšlely stále nějaké hry.
"Kde ses vlastně naučila lézt po stromech?" řekne užasle Zdiska, když vidí tu Štěpánčinu obratnost.
"Jeden čas jsem chodila do skautu a tam jsem se všechno naučila." Odpoví Štěpánka a už je zase někde ve větvích.
Když se obě trochu unaví, lehnou si do trávy a dívají se do nebes.
Tu řekne Štěpánka: "Přemýšlela's už někdy, co bude, až umřeš?"
Zdiska se té otázce podivila a odpověděla, že ne.
"Já jednou. Byla jsem zrovna hodně nemocná a došlo i na myšlenku: co bude, když umřu? A jak jsem tak přemýšlela, napadlo mě, že dříve bohatí králové psali závěť, komu odkazují po smrti majetek. Dnes to také někteří tak dělají. Co kdybychom si taky udělaly takovou závěť?"
"No jo, ale já žádný majetek zatím nemám. Maximálně pár stovek, co dostávám za kapesné." Namítne Zdiska.
"To nevadí. Však to nemusíme brát tak přesně. Může to být třeba něco jako Dopis na rozloučenou pro naše přátele. Uděláme si takové dopisy a až je napíšeme, tak si je vyměníme. Ale budeme si je moct přečíst, až jedna nebo druhá umře."
"Tak dobře," svolí Zdiska i když se jí ten nápad zdá prapodivný. "Mám tu nějaké papíry, tak je můžeme použít."
Při psaní Zdiska prohodí: "Doufám, že nechystáš sebevraždu, když máš takovéto nápady."
"Ne, to ne!! Já bych se nikdy nezabila!" Doslova se zhrozí Štěpánka.
Zdisku to úplně uklidní a zažene jí to všechny černé myšlenky.
Když své dopisy dopíší, přichází na řadu předávání. Zdiska ho s klidem od Štěpánky převezme s tím, že ho doma uloží do nějaké knihy, kterou jistě ještě dlouho neotevře. A však netuší, že si ten dopis možná přečte už brzy… O tom však Zdiska nic neví a tak vesele pokračuje jejich nedělní odpoledne.

V pondělí však Štěpánka nepřijde do školy.
'Asi zaspala. Včera jsem přišly docela pozdě a jestli se ještě musela učit jako já, tak se jí ani nedivím.' Pomyslí si Zdiska.
Když však Štěpánka nepřijde ani druhý den, zdá se to Zdisce už divné. 'Že by onemocněla? No, odpoledne jí musím zavolat.'
A tak jí teda odpoledne volá. Avšak mobil nezvedne Štěpánka, ale její maminka.
"Prosím? Kdo volá?" Ozve se z mobilu.
"Dobrý den. Tady Zdislava, Štěpánčina kamarádka. Ona je nemocná? Nebyla totiž dnes ani včera ve škole." Zeptá se .
"Aha, tak to jsi ty? Štěpánka mi o tobě vyprávěla. Ach děvče, ty to ještě nevíš?" Zvážní hlas.
"Ne, co? Co bych měla vědět?!" Lekne se Zdiska.
"Štěpánku v neděli, když se vracela od školy, z toho vašeho výletu, srazilo auto a ona teď leží v nemocnici. Její stav je velmi vážný. Ona snad umře…" Roztřepá se hlas Štěpánčiny maminky.
"Ne to není možné, vy mi lžete, že ano?" Nemůže Zdiska té zprávě uvěřit.
"Jak bych ti mohla lhát, vždyť mě to mrzí nejvíc."
"Ale,… ale,… tak vám děkuji, na shledanou."
"Nemáš zač, děvče, nemáš zač. Ahoj."
'Je pravda, že jsem v neděli večer slyšela houkat sanitku, ale ani ve snu bych si nepomyslela, že jede pro Štěpánku. Proč já jsem ji radši nedoprovodila?! Nemuselo to takhle dopadnout. Co já budu bez ní dělat, jestli umře? Je to moje jediná kamarádka, se kterou si rozumím.' Rozpláče se Zdiska. Najednou si vzpomene na jejich Dopisy na rozloučenou. Ten od Štěpánky si uložila do své nejoblíbenější knížky a tu vložila do knihovničky. Teď svou knížku zase vyjmula, položila si Dopis na klín a opět se zamyslela: 'Myslela jsem, že ten dopis ještě dlouho neotevřu a možná každou chvíli už na otevření dojde. Ale její maminka říkala, že je ve velmi vážném stavu, ne že umřela, třeba to ještě dobře dopadne. Nesmím myslet na to nejhorší, abych to ještě nepřivolala. Ale musím to říct mamce.'
Maminka jí poradila, aby se snažila na to moc nemyslet, avšak měla by se každý den o Štěpánčiným stavu informovat.
A tak Zdiska každý den chodila hned po škole do nemocnice a večer si prohlížela tu obálku od Štěpánky a přemýšlela, kdy ji asi otevře. Za měsíc? Za týden? Nebo snad už zítra? Ne! Nesmí na to myslet. Musí jen věřit, že se z toho Štěpánka dostane. Ale co když přeci? Jiná holka by možná už dávno ze zvědavosti do obálky nahlédla, ale ona to neudělá. Vždyť Štěpánka ještě neumřela. A třeba se to zlepší.

A opravdu! Asi po týdnu už se Štěpánčin stav začal lepšit. Doktor už také dovolil návštěvy. Jaké šťastné bylo jejich shledání. Štěpánka už mohla i mluvit a tak se Zdisky zeptala: "Doufám, že si nemyslíš, že jsem pod to auto skočila schválně."
Zdiska si vzpomněla, jak si v Lesní zahradě psaly Dopisy na rozloučenou a jak se jí ptala, jestli nechystá sebevraždu. "Ne, to jsem si ani nepomyslela." Ujistila Štěpánku Zdiska
"Ale doktor mi dnes řekl, že už nebudu asi nebudu moci chodit. Ale já stejně udělám všechno proto, abych chodila. Třeba půjdu i na operaci, jen ať spolu můžeme zase dovádět."
"Budu s tebou jezdit na rehabilitace, chceš? Ale i kdybys už chodit nemohla, budeš vždy mou nejlepší kamarádkou! Na to můžeš vzít jed."
"Díky, však ty taky," řekne ještě Štěpánka a pak už si spolu povídaly. A povídaly by si až do večera, kdyby tam nepřišel doktor.
"Tak já musím jít a drž se!" Rozloučí se Zdiska a odejde.
Doma si opět položí na kolena Dopis. Chvíli se na něj dívá. Najednou ho vezme, vloží do nejbližší knihy a tu uloží do své knihovničky, na nejvyšší polici.
"Tak. Štěpánka je mladá holka a i když bude asi na vozíku má ještě celý život před sebou. Třeba se to ještě bude moci nějak zachránit. A i kdyby ne, budeme spolu chodit ven a hrát si jako před tím, vždyť ruce jí zůstaly. A ty, ty budeš tady a budeš Štěpánku pěkně hlídat, abych si tě ještě hodně let nemusela číst."


Nakonec bych chtěla poděkovat tomu, který vytrval až do konce a pochválit ho :) Jen bych chtěla ještě podotknout, že jména jsou volena náhodně a za případné podobnosti neručím... ;)

Johanka z Arku - svatá epileptička?

20. února 2009 v 19:34 | Mikča ;)
Teď v dějepise jsem probírali stoletou válku mezi Anglií a Francií o nadvládu v záp. Evropě. V této souvislosti jsme narazili také na (snad) legendu o Johance (Janě) z Arku, někdy také nazývanou Pannou Orleánskou.
Již od svých čtrnácti let začala slýchat jakési hlasy, které ji říkaly, že ona je ta vyvolená, která osvobodí Francii od Angličanů. Johanka věřila, že tyto hlasy pocházejí od Boha. Ale mnozí vědci se domnívají, že to byla jen epileptička trpící halucinacemi. Jestli jimi Johanka doopravdy trpěla nebo to byly Boží hlasy už se asi nedovíme. Ale ať už to bylo jakkoli, Johanka Francii velmi pomohla. Vytrhla z Anglického držení Remeš, aby mohl být korunován Francouzský král. Vyhrála mnoho bitev, ale nakonec dopadla neslavně. Na jaře roku 1430 při hájení města Compiegne a byla - patrně zradou - zajata Burgunďany, kteří ji prodali do Anglie. Tam byla zajata a odsouzena jako kacířka a upálena.
Církev však o několik desetiletí později toto obvinění zrušila a prohlásila ji za svatou. I když musela učinit velkou vyjímku. Za svatého mohl být prohlášen ten, který umřel za víru a zachovala se po něm nějaká relikvie...
Ale proč by církev prohlašovala za svatou někoho, kdo trpěl epilepsií? Nebo pocházely její hlasy opravdu od Boha?... Co myslíte?

Omyl školství nebo žáka...? - aneb příběh psaný v hodinách ;)

16. února 2009 v 17:35 | Mikča |  povídky

Omyl školství nebo žáka?

Nechápu, proč se ve škole dávají pětky. Stejně, šprti ji nikdy nedostanou a nám je to jedno. Pětka sem, pětka tam, co už? My na školu kašleme. K čemu nám to je?
Já už si vlastně ano nepamatuji, kdy jsem dostal první kouli. Snad to bylo někdy ve čtvrté třídě... Ano, už si vzpomínám, bylo to ve čtvrté třídě z přírodovědy. Psali jsme nečekaný test na stromy. Neuměl jsem z toho ani slovo a nebyl jsem schopný tam napsat ani ty nejzákladnější věci, které umí každé školče. Tenkrát to byla pro mě tragédie, ale doma jim to bylo jedno. Taťka bývá do noci někde ve fabrice a mamka pořád lítá po městě po obchodech, po kadeřnicích atd. Vůbec na mě nemají čas a ta pětka jim byla ukradená... Od té doby jsem se začal zhoršovat, až jsem na to začal úplně kašlat. Někdy se něco naučím, abych úplně nepropadal, ale jinak... co už?
Dospělí dělají, že to neznají, jako by sami nikdy nebyli školou povinní. Já být jimi, tak místo zavádění nějakejch blbejch poplatků, zruším pětky. Stejně jsou, jak už jsem říkal, k ničemu...!
Most

Foglarovky - aneb co mi změnilo život

15. února 2009 v 11:42 | Mikča |  Knihy
Jaroslav Foglar je pro mě velká osobnost! Psal velmi pěkné a poučné dobrodružné knihy. Charakter jeho knih je velmi podobný. Hoch, který se setká se skupinou jiných hochů, která podniká dobrodruné výpravy, tábory, nebo jiné... nebo hoch, který je sám a nějakým způsoben narazí na dobrého kamaráda, se kterým zažije mnoho dobrodružství... A snad všichni znají např. Trojici knih o Rychlých šípech a Ježku v kleci! Knihy se nazývají: Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta. Někdy je také můžeme najít jako Jednu knihu dohromady, ktkerá se může jmenovat např. Dobrodružství v temných uličkách...
Tyto a jiné Foglarovky mi změnily život téměř od základů. Ti čestní hoši mi byli vždy velkým příkladem. Snažím se žít dobře jako oni, ale něco se mi moc neadří... Po jejich vzoru jsem si založila Klub Poupátka, kde jsme společně vydávali časopis, jenže ten klub se rozapadl...
Tak podobně dopadlo spoustu věcí, ale jedno mi zůstalo a to snad ta snaha o čestnost, spravedlivost a slušnost...

Mým velkým snem je také to, že bych chtěla chodit do skautu, ale když vidím tu úroveň těch dnešních skupin, jak zanedbávají to (podle mě) původní poslání, které Jaroslav Foglar ve všech svých knihách zobrazuje, dělá se mi zle... Ale snad jsou ještě někde ty dobré skupiny, ke kterým bych se velmi ráda přidala...
Ani nemohu říct, která foglarovka je moje nejlepší, protože každá mí své kouzlo a ten svůj nádech, ale přece jsou všechny velmi podobné...!
Foglarovky, spolu s Letopisy Narnie jsou mými nejoblíbenějšími knihami, ke kterým se ráda vracím...!

Valentýn osamotě...?

14. února 2009 v 20:18 | Mikča |  Ze života....
Když se řekne 14.2. , každému z nás se určitě hned vybaví svátek sv. Valentýna - svátek zamilovaných. Všude jsou toho plné obchody, časopisy, rádia... Zamilovaní plánujou kde se sejdou, nebo co podniknou... ale co máme dělat my, kterí svou lásku ještě neznáme nebo jsme ji nedávno ztratili, anebo jí zkrátka zatím "nemůžeme polapit do našich sítí"...? Není to trochu nespravedlivé? Například pro ty, kterí se nedávno rozešli. Chtějí na tu hroznou lásku zapomenout, ale jakmile otevřou časopis, zapnou rádio nebo si zajdou do obchoďáku, tak si při pohledu na ty všechny Valntýnský srdíčka na svou starou lásku vzpomenou a miní si oči vybrečet... Podobně je tomu u těch, kteří si na svou lásku myslí, ale zatím ji z nějakého důodu nemůžou polapit. Pořád na ni/něj musí myslet a je jim smutno... A co ti, kteří svou lásku prostě nemají? Snad je to pro ně den, jako každý jiný, nebo sedí někde s kamarády, popíjí colu a přemýšlí o budoucnosti,
nebo jsou prostě zalezlí doma v koutku pokoje a jen tiše závidí těm DRUHÝM? Těžko říct...

Byla jsem hloupá, ale snad to takhle mělo být....

9. února 2009 v 13:43 | Mikča
Acho jo, občas si postesknu, proč jsem jen na ten gympl nešla?...
Abych začala nějak smyslně... v páté třídě jsem se rozhodovala, jestli mám jít na osmileté gymnázium, nebo dokončit základku. Tenkrát jsem se rozhodla pro základku. Snad jsem se bála, že přijímačky budou těžké, snad jsem to "vzdala" z obav nedostatku času, nebo těžšího učiva... Nevím... ale prostě jsem na ten gympl nešla...
No a teď toho lituju... Přijde mi to, jako kdybych zahodila kufřík s miliónem... snad přeháním, ale fakt nevím, jak jsem si takovou šanci mohla nechat ujít. Myslím, že přijímačky bych zvládla, už od první mývám obstojný výzo a učení mi zatím jde i bez většího šrocení. A kdyby mi na gymplu trochu poklesla zámka, tak co, s tím se podle mě musí počítat... Základku máme na vesnici a do mnoha kroužků stejně musím dojíždět do Znojma a kdybych se přihlásila (a dostala) na ten gympl, měla bych to do všech kroužků "Za rohem" a rozšířila by se mi možnost, naštěvovat i jiné zájmové kroužky...
A kdo mě zná, určtiě by se vsadil, že jsou v tom zase i kamarádky. No, jo, je to pravda, myslím si, že i přes tu městskou "smetánku" bych měla větší šanci najít si nějakou kámošku, pokud možno slušnou a věřící. Tak co tady, na základce, kde je nás ani ne 150 ? Tady se všichni známe a nikoho nového tu nepotkám. A ti, kdo se sem vtšinou stěhují, nestojí za nic.
Já nevím... podle mě to byla totální blbost... co jsem si jako myslela? Že v devítce budou lehčí přijímačky? Nebo, že jsou tu, na vsi, slušnější lidi? ... Možná tehdy byli, ale teď úroveň chování děcek fakt klesá... Nevím, k čemu mi tadyhleto stěžování je, ale je faktem, že se mi alespoň uleví... a snad mi možná i někdo poradí... ale co mi vlastně můžete radit? Vynucovat si kamarádství stejně nemohu a svět nepředělám... Nezbývá už mi nic jiného než ještě ty 2 a půl roku na základce přetrpět...
No tak se alespoň vy mějte co nejlíp...
Vaše MIKČA!
Noční strom

Pár dalších výtvorů...

8. února 2009 v 18:51 | Mikča
Tak jsem se rozhodla, že sem opět dám pár mých výtvorů, udělané v počítačovém programu Malování...
Tentokrát v tom nemusíte hledat žádnou symboliku, prostě jsem si hrála ... :)
Tak tady je máte:

1) Červená&žlutá





















2) Červené kuličky





















3) Čtverečky






















4) Dva proti sobě




















5) Mikina