Nedobrovolná cesta do světa

27. června 2009 v 20:55 | Mikča ;) |  povídky
S touto povídkou jsem se zúčastnila soutěže Skrytá paměť Moravy. Sice jsem nebyla nijak oceněna, ale účast beru jako velkou zkušenost do života a i tak jsem dostala spousty upomínkových maličkostí... :-) (za překlepy se omlouvám)

Nedobrovolná cesta do světa


Můj děda už dlouho nemohl na nohy a tak jsem ho chodila navštěvovat do jeho ložnice. Rád si se mnou povídal a vyprávěl mi příběhy z dob svého mládí. Rozhodla jsem se, že jeden takový vám tu napíšu.
Po dlouhé době jsem měla opět čas a šla jsem navštívit mého dědečka. Když jsem se usadila v ložnici na židli, začal vyprávět: "Bylo to za II. Světové války.V lednu 1944 jsem byl poslán do Německa v rámci přeškolení jako 24. ročník. Vyjíždělo se z Moravských Budějovic. Byl na to vypraven zvláštní vlak a cestou přes republiku k němu byly připojované další vagóny. Odvezli nás do Mnichova a pak dál do Allchu, kde byla konečná. Tam jsme vystoupili na nádraží. A odvedli nás do Karlsfeldu, kde jsme byli ubytovaní. Tam jsme přijeli v noci a hned nás rozdělili. Druhý den jsme šli obhlédnout naše nová pracoviště. Pro mě to byla velkolepá podívaná, nikdy jsem nic takového neviděl! Ty továrny a rozlehlé haly a všude shon a kvap. Jídelna byla postavená ze dřeva a bylo tam místa pro několik tisíc lidí i když strava zde nebyla moc kvalitní. Docela často se podával, ten vyhlášený 'eintopf' .
Na práci jsem byl přidělen ke skupině, které se říkalo "transport kolona" , kde jsme stěhovali tovární stroje na určená místa. Když byly nálety a bombardování, a byla některá část fabriky zasažená, jo, to jsme měli pilno. Všechno se muselo odstěhovat jinam. Někdy se musely stroje stěhovat i mimo fabriku do okolí, jako třeba do Markkirchu. To byl tunel od dvoukolejné dráhy, jedna kolej se vytrhala a usadily se tam stroje. Tunel byl dlouhý 6 km a byl pod pohořím mezi Německem a Francií. Tam jsem byl asi měsíc.
Když se vylodila západní armáda na západním pobřeží, zase jsme museli urychleně stěhovat stroje do vnitrozemí. Měly jsme velké ztráty na materiálu i na strojích, už nebylo moc času a tak se nakládalo na vagóny, které byly zrovna poblíž. Jenže ty, když vjely do tunelu, vysoké stroje spadly a rozbily se. Tak se zase vrátily zpátky do Markkirchu a překládaly se na jiné vagóny, až v tom začal být zmatek…"
Děda se na chvíli odmlčel. Já jsem ani nedutala a snažila jsem si představit, jaké to asi v tom Německu bylo. Dobře, že už taková doba pominula.
Děda pokračoval: "Povím ti o jednom takovém náletu, který vyřadil mnoho silnic a kolejí z provozu a mě málem stál život…
Bylo to 13.června 1944 odpoledne, asi ve 2 hodiny. Hlásili poplach, sirény hučely a brzo byl slyšet i hukot letadel. Byly to celé svazy po stovkách za sebou a kobercovitě bombardovali. Rychle jsem vyběhl z fabriky a běžel po silnici s nadějí, že mě nějaké auto zastaví a naloží, abych se co nejdřív dostal do bezpečí. Ale nikdo mi nezastavoval, tak jsem se dostal až do města. Uviděl jsem, jak se lidé sbíhají do nějakého krytu ve stráni. U krytu však stál strážník a když mě viděl, zadržel mě a povídal německy: 'ty jsi cizinec, ven!' a tak jsem vypadl. Měl jsem hrozný strach. Rozběhl jsem se do té stráně, co byla přede mnou. Byla dost příkrá a na ní vysázené ovocné stromy. Vyběhl jsem dost vysoko a když po okolí a na silnici, po které jsem běžel, padaly bomby, bezradně jsem zalezl pod jeden jablečný kmen, který byl od větru nakloněný a modlil se, abych tuto pohromu přežil.
Když to peklo skončilo, celý ustrašený jsem se rozhlédl, abych viděl, co všechno ten nálet způsobil. Silnice, po které jsem běžel, byla úplně zničená, stromy podél ní byly všechny vyvrácené. V okolí byly také hospodářské usedlosti s výběhy pro dobytek, ale také z větší části zničené. Dobytek byl buď zabit, nebo splašený a rozmetaný všude po okolí. Továrna na několika místech hořela…
Bylo to doopravdy velké štěstí, že jsem takovou pohromu vůbec přežil…"
Dědovi během vyprávění několikrát vstoupily slzy do očí… Byla jsem velmi udivená. Nevěděla jsem, že děda něco takového zažil. Musela to být hrůza! Objala jsem ho a řekla: "Jsem moc ráda, že jsi to přežil!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama