Únor 2010

Jak jsem (ne)zvládla svůj plán na únor 2010

28. února 2010 v 17:26 | Mikča ;) |  Upozornění

Tak a je to zase tady. Měsíc uběhl jako voda v potoce (která byla ovšem téměř celou dobu zamrzlá, tak tohle se mi nepovedlo xD) a já přicházím s výsledky v ruce. Ale měla bych se za ně stydět!

Nyní si připomeňmě co jsem si vlastně předsevzala:

PLÁNY NA MĚSÍC ÚNOR

  1. Obnovuji svůj cíl z ledna - začít novou povídku na pokračování
  2. NEZMĚNIT design - vím, zvláštní, ale pro mě celkem těžký úkol
  3. Napsat alespoň každý třetí den nějakou báseň, povídku, nebo alespoň nějaký článek na blog.
  4. Číst a komentovat víc článků na mých oblíbených blozích.
  5. Mít každý den na blogu alespoň 11 návštěvníků (i když to asi neovlivním)
A vyhodnocení :
  1. Povídku jsem začala, sice na poslední chvíli, ale ano. Nebudu to ovšem zatím přeceňovat, nikdy nevíš, jak to skončí, a přece jen, to bylo doopravdy na poslední chvíli, takže si dám 95%
  2. Design jsem trochu změnila. Ale zase jak se to vezme, změnila jsem pouze záhlaví (okraje) a celkovou barvu. Uspořádání zůstalo stejné. Přece jen jsem to úplně nepřekopala. Takže si dávám 45%
  3. Tak zde jsem teda pohořela nejvíce. Mám 7 článků za měsíc a to doopravdy každému třetímu dni neodpovídá. Navíc jsem skoro celý měsíc nedala o sobě vědět ani v Aktualitách. A články jsem začala psát až teď - 5%
  4. Taky jeden z téměř nedotčených bodů. Na blogy jsem skoro nepáchla, ani nevím jak to mám ohodnotit. Ale přece jen jsem nejmíň těch 5 blogů za měsíc navštívila, tak si dám alespoň 3%
  5. A zde doopravdy nevím, podle toplistu jsem víc jak 10 lidí za den neměla, ale podle blogu zase jo - jsem z toho zmatená. Dávám si 10%
Celkově procentuálně se tedy moje snaha dá vyčíslit na 31,6% , což není ani třetina. Takže bída.

Pokusím se to napravit v březnových předsevzetích které jsou:

  1. Napsat za měsíc víc jak 10 článků
  2. Psát víc článků, kde bych prezentovala svoje výtvory (jakékoli, kromě povídek, ty mají samostatnou kategorii, viz 3.)
  3. Napsat nejméně další dva pokračovací díly k nové povídce
Tak to je vše. Tentokrát na to jdu zlehka, radši ať toho zvlánu méně, ale všechno, než si toho naložit a pak to nezvládat. Ne?
Tak mi držte palce...
Vaše Mikča

A je na světě NOVÁ POVÍDKA NA POKRAČOVÁNÍ

28. února 2010 v 15:57 | Mikča ;) |  Na pokračování
Ano, ano. Sama tomu nemohu uvěřit, ale je to tak. Dnes jsem si udělala čas a začala psát novou povídku. Mám už to trochu rozmyšlené co a jak bude a můžu vám slíbit, že to bude zajímavé a trochu i dobrodružné, i když jak pro koho, samozřejmě.
Zatím jsem ještě nebyla s to, vymyslet nějaký dobrý název. Tak se to zatím jmenuje tak obyčejně. Ale třeba mě napadne něco později.

Tak čtěte a komentujte :-)

PS: tak mě napadá, že bych si jednotlivé díly mohla i ilustrovat, no uvidíme, můžete se těšit snad při dalším dílu a možná že později obrázek dodám i sem :-)


Sára a Markéta

Žila si stále stejný nudný život. Ráno vstát do školy, v níž musela prosedět osm hodin výuky, která ji doopravdy nebavila, odpoledne úkoly a pomáhání doma a zbytek volného času trávila u počítače. Takový byl život mladé patnáctileté Sáry, která si žila se svými rodiči (jako jedna z mála dětí měla to štěstí, že se nerozvedli) ve větším bytě uprostřed městečka.
Byl zase jeden takový obyčejný den. Vracela se právě přecpanou tramvají domů a přemýšlela, jak vymluvit čtyřku, kterou dnes dostala z matematiky. Napadaly ji různé věty, třeba že písemku nepochopila, nebo že je to ta hloupá učitelka nenaučila dost dobře, že to bylo nečekané (což doopravdy bylo, ale o tom to ostatně je) a nebo že sešit někam založila a našla ho až dnes ráno, takže se nemohla učit. Žádná z těch výmluv se jí ale nelíbila a měla strach. O to víc se jí ulevilo, když po příchodu domů zjistila, že tam nikdo není. Ze vzkazu, který našla na jídelním stole v kuchyni, se dočetla, že její maminka si zašla ke kadeřnici a ve městě se ještě zdrží. 'Super,' pomyslela si Sára a šla se převléct. Nedošla však ani do pokojíku a už volal taťka, že dnes bude mít delší práci a vrátí se asi až večer. Sáře to ovšem vůbec nevadilo. Naopak jí to šlo pěkně do gusta, protože měla teď celý byt pro sebe. Okamžitě si zapla notebook. 'Tak děléj!' vztekala se, když načítání počítačového systému Windows Vista trvalo poněkud déle. Ani se nepřevlékla a už projížděla facebook a zjišťovala co je nového. Mírně zklamána lidmi, od kterých čekala, že by mohli být on-line a nebyly, si zkontrolovala ještě e-mail a spolužáky, ale za chvíli už se nudila. 'Ach jo, co mám dělat...' vzdychala vduchu a bezmyšlenkovitě projížděla domovskou stránku Seznam. Rozklikla pár novinek, ale stejně si nic nečetla. Jezdila kurzorem sem a tam, až nechtěně klikla na nějaký odkaz. Obraz, který se jí naskytl byl pro ni

Moje citáty

27. února 2010 v 20:19 | Mikča ;) |  Something about me
Poslední dobou začínám nějak bláznit a dokonce ze mě vycházejí takové myšlenky, že se až divím :-) Nejsou teda nic moc a určitě už někdo někdy něco velmi podobného vyřkl, ale i tak jsem na ně docela pyšná. K jednomu jsem si dokonce načtrala obrázek, ale za moc nestojí :-P

Jeden z těch citátů se vztahuje na kamarádství a zní :

Někdy musíme jít až na druhý konec světa, abychom zjistili, že nejlepší přítel bydlí přes ulici...


Ano, nestalo se vám už někdy, že jste jeli na nějakou super akci někam do Tramtárie a nenašli si tam přítele, který bydlí relativně blízko? Mně se to tedy už několikrát stalo :-)

Ten druhý citát, jako mnoho dalších, se vztahuje k lásce. Je docela hluboký, ale musí se správně pochopit:

Zamilovanost člověka oslepuje, ale láska mu otvírá oči...

A právě k tomuto citátu jsem vytvořila i již zmiňovaný obrázek, dám ho sem, ale není to nic moc:
Zamilovanost oslepuje
Abych trochu vysvětlila, co jsem tím obrázkem chtěla říct - v horní polovině zamilovaná dívka neustále básní o NĚM a na to, že ji kamarádka žádala o pomoc nedbá, nevšimne si ani, že u toho spí. Je zaslepená a nedokáže vidět nic jiného než svého Prince.
Ale na dolní polovině dívka ochotně pomáhá své kamarádce, ale mislí přitom na svého kluka - představuje si, jako že pomáhá jemu. Má otevřené oči pro každou potřebu druhých a všechny služby jakoby dělala svému Princi.

Vidíte ten rozdíl?

Co si o těchto dvou citátech myslíte vy?

Jde to se mnou z kopce...

26. února 2010 v 17:51 | Mikča ;) |  Ze života....
Ahoj lidi,

moc se omlouvám za mou delší neaktivitu, vím, že je to hrůza, ale já prostě nejsem s to s tím něco dělat.
Ale proč si to nepřiznat. Nechce se mi psát, a mám tendenci to pořád nějak omlouvat - není dost času, nemám nápady, stejně to nikdo nečte, nejde mi to.... Jenže jarní prázdniny jsem si prodloužila o týden (jsem nemocná, asi něco s dutinama, musím si kapat kapky do nosa); nápadů mám dost, ale nechcou se mi zpracovávat; že to nikdo nečte, no a co? vždycky je na mým

Procházka nočním městem

22. února 2010 v 19:09 | Mikča ;) |  básničky

Procházka nočním městěm

Já každý den nejraději se procházím
večer, vždycky až slunce zachází.
Miluji měsíc, když ozařuje tváře
a oprýskané sochy na zámeckém dvoře.

Chodívám ulicemi
a pod každou lampou se zastavím
Chodívám dlouho, i když zima je mi
a na svého milého myslím.

Bývávám zasněna
a dlouhé stíny k tomu ještě přispívají,
vždycky jsem potěšena
a ptáci mi v uších zpívají.

Miluji noční klid,
i když město i v noci je živé,
proto zacházím do aleje třešňové,
kde vždy ještě stojí osamělý žid.

Nebojím se ho,
přijde mi přátelský,
jen v jeho očích odlesky,
a samotné oči jeho

ty mne trochu mrazí,
je to síla, drazí,
ten jeho smutný pohled,
studený jako tuhý led.

Snažím se na něj i dnes usmát,
však koutky mě neposlouchají,
snad přiště ho nějak potěším, snad,
smutek snažím se zatajit.

Jdu tedy dál,
hlavu zdvihám k nebi,
tam někde ve hvězdách sídlí Země Král,
z té hloubky až trochu úzko je mi.

Poznávám Velký vůz,
i Orion s býkem a plejádami -
k němu vždy vzhížela jsem s prosbami
jako k ochránci devíti Múz.

Vím, že jím není,
ale pro mne vždy byl.
Slibovala jsem mu celé jmění,
jen aby mě byl ochránil.

Už začíná být velmi chladno,
pomalu domů se ubírám,
však dřív než před desátou nikdy neodcházívám,
v téhle věci není mi radno.

Jdu schválně oklikou
okolo starých hradeb,
vždy mám touhu velikou,
složit zde tisíce skladeb.

Jsou to však jen přání má.
Dojdu k hradbě a přes ni naklonená,
dívám se do hlubokého údolí,
odkud jde slyšet řeky šumění.

Ach jak tu přírodu miluji,
vzdychám když domů se blížím,
před domem ještě se ohlížím -
zítra se vrátím - slibuji!


Nechce se mi spát

6. února 2010 v 20:48 | Mikča ;) |  básničky
Nechce se mi spát,
i když oči mé jsou bolavé,
víc než bolavé však zvědavé jsou,
a proto začínám psát.

Zvědavé oči na barevný svět,
který si v představéch maluji,
který si maluji a představuji,
hlavně ve snách plných tázacích vět.

Nechci už spát,
i když oči opět se klíží,
únava těla velmi je tíží,
ale já dokáži vytrvat!

Musím zjistit jaký ten svět
doopravdy je, a co skrývá,
co skrývá a co mě v něm čeká,
snad není plný jen žalostných běd.

Řekněte prosím,
co mě zde čeká,
co mě zde čeká a nemine,
já jak přežiji tu, nevím!