Květen 2010

Čím je mi kniha

30. května 2010 v 19:30 | Mikča ;) |  Úvahy
Zítra budeme psát ve škole slohovku - úvahu. Máme možnost si ji připravit doma a mohli jsme si vybrat z cca 15 témat. Já jsem zvolila téma Čím je mi kniha...


Sára a Markéta - Díl DRUHÝ

11. května 2010 v 16:32 | Mikča ;) |  Na pokračování
(V minulém díle jste četli)
... Když dozametala, měla dlouhou chvíli, a tak, s dovolením maminky, si opět zašla ke své oblíbené studánce. Sedla si a nohy ponořila do chladivé vody. Blížilo se léto a zrovna dnes to také šlo hodně poznat. Sluníčko svítilo o sto šest a Markétu šumící les a nohy ve vodě příjemně osvěžovala. Když se dost vymáchala, vytáhla nohy a do studánky začala házet malé oblázky. Bavilo ji sledovat kroužky, které se okolo místa dopadu dělaly. Vždy je nechala docela odplout a až potom hodila do vody další kamínek. Jednou nechala vodu dočista zklidnit, že hladina byla rovná jako zrcadlo. Do ní se Markéta podívala. Ale velmi užasla nad tím, co uviděla…

"Co,.... co to má znamenat?!" koktala Sára.
"No to bych také velmi ráda věděla," ozvalo se z monitoru. Sáře ovšem vůbec nedošlo, že tu není něco v pořádku. Jako bezduchá hleděla před sebe a nějak nestíhala vnímat, co se kolem ní děje. Nemohla uvěřit vlastním očím. Na obrazovce totiž viděla sama sebe, akorát vzhůru nohama a jako by se obličej zrcadlil ve vodě. Nic jiného se ovšem okolo nezobrazovalo. Zmizel panel Windowsu i okno vyhledávače Firefox. Sára ve svém zmatení znovu promluvila, nedbaje předchozího přání vyslovené druhou stranou:

Tváří proti masce

5. května 2010 v 18:09 | Mikča ;) |  básničky
/trochu depresivní, ale myslím, že se mi celkem povedla/

Tváří proti masce


Bolest mi svírá pravou duši,
srdce mi buší a rozum tuší,
že něco nebude v  pořádku.

Už dlouhý čas  v maskách se utápím,
pravou tvář choulostivě bráním
a nikdo už mne vlasně ani nezná.

Pro jednoho jsem bláznem,
pro druhého milým snem,
a třetímu jsem sloužícím.

Chápu, jak mohou vědět a znát ostatní,
když neví ani můj duch vlastní.
A kdo jiný, než já, ví líp?

Snad už jen Bůh rozpozná,
zda teď jsem to já, ta pravá, zrozená,
či opět jen chodící bezduchá bytost,

která druhým dělá pomyšlení,
a snaží se být tím, čím není
a nechápe krásu osobnosti.

Ale ne, taková já nechci být,
nechci být mrtvá, já chci žít!
Chci umět životem jít
a nestydět se za svou vlastní duši.

Však je to těžké, kdo to pochopí?
Snad ani filozof ani básník bláhový...
A kdo mi pomůže, až budu znovu padat?

Doba je zlá a s ní i lidé,
už začalo to dřív, tehdy odnesli to židé,
dnes všichni jsou bohatí a přece chudí.

Zlatých náramků plné zásuvky,
a na rukách skví se zlaté hodinky,
ano, všichni mají a přitom nemají čas.

Zvláštní zjištění, nejvíc však smutné,
kdo však mi pomůže, mě, tolik samotné?
Naevím a asi nikdy vědět nebudu...

Ty oči...

3. května 2010 v 19:58 | Mikča ;) |  Moje fotky a obrázky
Tak jsem zase jednou po dlouhé době kreslila. Ve výtvarce teď totiž máme téma portréty a mne to velmi zaujalo. Zkusila jsem si teda jeden nakreslit doma. Nejvíce se mi z celého portrétu povedly asi oči, noc a pusa. Naštěstí jsem to vyfotila dřív, než jsem to stačila úplně zhyzdit, tak se můžete pokochat :-)
oči, nos a pusa
  A pro zájemce, kteří by rádi viděli i tu zhyzděnou verzi dávám zbytek postupu za perex (za kvalitu neručím :D) :


Dešťové pohlazení

3. května 2010 v 19:42 | Mikča ;) |  básničky

Dešťové pohlazení

Ráda mám ten chladivý déšť,
má hezčí zvuk než jakýkoli žesť,
tichounké pleskání do trávy
radosti mi přináší do hlavy.

Kličkuji mezi kapkami,
do vlasů většina padá mi.
Nastavím ruku a sleduji,
jak kapky vody obrazce malují.

Pár kapek u sebe do jedné steče,
flíček se rozlije, vypadá jak lvíče,
připadnou další a vytvoří
vysoké lesnaté pohoří.

Co však to - déšť snad ustává,
čistá je příroda unavená.
Čistá a relená jak pravý brčál je,
vůně vody a hlíny hlavu mi naplňuje.

Jak někdy závidím žížalkám, žabkám,
jak zemi protkávají, jak žabka do vody hopká,
U vody chtěla bych navěky žít,
nyní však musím již od deště jít...


Prvomájová romantika

2. května 2010 v 21:22 | Mikča ;) |  básničky

Prvomájová romantika

Dříve, než jitřenka pohladí mé tváře,
já už vstávám
a čekám,
až z červánek vysvitne její oslnivá záře.

Na prvního máje,
já vždy už velmi brzy  po loukách se toulám,
a k stydlivým červánkům volám,
tu touhu, která srdce mé kryje.

Touhu držet tě za ruce,
touhu schůzku pod třešní si s tebou v máji dát,
sladké, hloupé řeči ti do ucha povídat,
ale nikdy neodvážím se přece.

Každý rok při toulkách do sadu bloudím,
po cestě vidím jak naschvál vše v párech,
vše jáskou opojené, jak v nepsaných řádech,
a pouze o tvé přítomnosti sním.

To bylo před lety, dnes však je vše jiné,
dnes jsem zaspala východ slunce,
a ty pod třešní mě budíš sladce,
tvá pravice něžně mě k tobě vine.

Neptám se, jak do sadu jsem se dostala,
je to jak sen a bojím se, že se vzbudím,
já teď a tady před tebou stojím,
a užívám si májového jara.

Nejdříve do očí se mi díváš,
pak

píseň svou mi zpíváš,
zavírám oči -
ach, jak sladce mě líbáš!

..