Únor 2011

Bez odezvy

24. února 2011 v 21:14 | Mikča ;) |  básničky
Lepší název jsem zatím nevymyslela. Názvy mě obecně nikdy nenapadají. Kor u básniček. U povídek je to něco jinýho. To vždycky vím, jak bych pojmenovala knížku/povídku a pak teprve vymýšlím obsah. Je to mizernej postup, protože pak většina povídek končí v košili, totiž pardon, v koši, už plácám :D
Zatím mi múzy diktují jen básničky a tak tu je další text. Možná by nebylo marný k němu vymyslet melodii na písničku. Přiznám se, tvořila jsem ho skoro s tím, že by to byl text písničky, ale je to takový obyčejný. Kdo by hledal absolutní rým a přesný slabikový rytmus, toho tentokrát zklamu. Však posuďte sami:

Bez odezvy

Ptám se, kdo mi odpoví,
zpívám, kdo to ocení,
bloudím, kdo mě vyvede
z labyrintu ven?

Trochu strpení

20. února 2011 v 11:50 | Mikča ;) |  básničky
Mám teď trochu složité období, někdy mám tendenci až příliš spěchat. Včera ráno mi zase bylo smutnu a v takových situacích, věřte nebo ne, otvírám Bibli. Zcela náhodně otevřu na nějakém místě a téměř vždy je tam přesně to, co potřebuju slyšet. Moc mi to pomáhá. Například včera se tam objevil verš z knihy Job, MĚJ TROCHU STRPENÍ.
Ta myšlenka mi utkvěla v hlavě a během dne jsem na ni složila, sice trochu idylkovou, ale písničku. Takový malý duet. Docela se mi líbí, i když melodie, na kterou to zpívám, je celkem primitivní. Škoda, že to nemám jak nahrát. Třeba někdy v budoucnu. Zatím tu máte text:

ON:
Měj trochu strpení,
vždyť všechno nejde hned,
i láska není vždy
na první pohled.

Neměj mi za zlé,
když jsem nesmělý k tobě,
chci si to urovnat
nejdřív sám v sobě.

Měj trochu strpení,
vždyť všechno nejde hned,
i láska není vždy
na první pohled.

Neměj mi za zlé,
když jsem trochu nesmělý,
já mám tě rád,
víc než svět celý.


ONA:
Jen chvíli strpení,
vždyť všechno nejde hned,
i láska není vždy
na první pohled.

/: I já bývávám
někdy trochu nesmělá,
to bude tím,
jak jsem do tebe zblázněná.:/

OBA:
Měj/Jen chvíli strpení,
vždyť všechno nejde hned,
i láska není vždy
na první pohled.

My na sebe počkáme,
čas už nikam nespěchá,
když já jsem u tebe,
čas už nic neznamená.

Báseň pro Dona Giovanniho

11. února 2011 v 19:52 | Mikča ;) |  básničky

Báseň pro Dona Giovanniho


Nyní mi nezbývá
nic, než se smát,
když ústa tvá
svedou jen lhát.

Mluvíš jen v kudrlinkách,
hlavně ke slečnám,
však já ti, křiváku,
na pasti nepočkám.

Mateš jen hlavu
nešťastným dívkám zasněným,
lítáš s nimi vzhůru
a pak shazuješ je s úsměvěm šeredným.

Nechci už tě vidět,
jen jdi, jdi mi z očí, lháři!
Mě nebudeš víc svádět,
falešně hladit po tváři!

Jen malá rada,
přestaň si hrát s osudem,
jednou od něj přijde nečekaná zrada
a ty přede mnou se plazit budeš se studem!

Růže a trní

9. února 2011 v 19:58 | Mikča ;) |  Co se mi honí hlavou
Proč je každý den jiný? Jednou růží plný a podruhé trním zarostlý? Proč někdy uléháme do postele s pocitem prožití dobrého dne a někdy naopak smutné sny zdávat si necháváme? Proč čas běží dál, i když ručičkám na hodinách dochází dech, proč se někdy nezastaví? Proč je vůbec život šťastný i nešťastný?

Každý svého štěstí strůjce. Doopravdy to platí? Člověk, na kterém si vylévá zlost nezbedný žhář, přece nemůže za to, že mu shořel dům. Člověk, kterému jeho majetek smete záplavová vlna, nemůže za rozmary polozničené přírody. I když o tom by se dalo diskutovat, ale určitě jednotlivec, který žije běžný život dobrého venkovana, by katastrofu nezpůsobil.

I přes to všechno si myslím, že to platí. I bezdomovec, který přežívá ze dne na den, může být šťastným člověkem. I chudá vdova s pěti dětmi na krku může být šťastnou matkou. Jen je potřeba najít svůj vlastní smysl života.

Skillet - dóst kořeněná omeleta

7. února 2011 v 14:14 | Mikča ;) |  Moje oblíbené...
V únorovém čísle časopisu pro dívky IN!, který pravidelně odebírám, jsem si mimo jiné přečetla i článek o hudební kapele Skillet. Je to americké uskupení čtyř členů, aktuálně Johna Coopera (zpěv, baskytara), jeho manželky Korey Cooperové (klávesy, kytara), Bena Kasica (kytara) a Jennifer Ledger (bicí). Členové se od roku 1996, kdy skupina vznikla, několikrát měnili.

 V jejich tvorbě se potkává mnoho hudebních žánrů. Především rock, alternativní rock, jejich muzika sklouzává i k elektro-indutriálu, nu metalu a v posledním albu se přibližuje dokonce goth metalu.(citováno z http://www.hudebniskupiny.cz/skillet)
Zakádající člen a frontman John Cooper přirovnával sku
pinu k omeletě (název Skillet totiž v  překladu znamená pánvička): ,,Všechno jsme hodili dohromady, aniž bychom věděli co z toho bude.

Ve svých textech Skillet snaží posluchače přimět k zamyšlení.

Tahle skupina mě na první poslech zaujala hlavně svým stylem, který se mi líbí. A také svými hlubokými texty, které nutí k zamyšlení. Mám takový pravidlo, že se obyčejně dívám na překlad písničky, které nerozumím, abych neposlouchala něco, co nechci, takže jsem rychle poznala, že Skillet nějsou z těch, kteří jenom hulákají a do toho blíbolí nesmysly. Všem, kteří mají rádi rock, bych tuhle skupinu vřele doporučila!


Chopinovo nebe 2/2

7. února 2011 v 10:20 | Mikča ;) |  Jednorázovky
Hned mi bylo trochu líp. Šla jsem si sednout na chodbu, kde čekali ostatní vystupující. Půl šesté odbilo a hudební výkony malých i velkých žáků se rozezněly školou. Zaposlouchala jsem se. Hlavně do klavírů. Ani jsem si nevšimla, jak to rychle uteklo. Najednou tu byli výstupy žáků sedmých ročníků, mezi něž jsem patřila i já. Ani jsem nemrkla a už jsem seděla na podiu za klavírem a roztřeseně uhodila prvních pár nesmělých tónů. Víte, ona je to celkem otrava, když jednu skladbu pilujete několik měsíců. To se vám melodie rychle omrzí. Ale mě jako by v té chvíli uši vyměnil. Vnímala jsem každý sladký tón srdceryvného chopinova valčíku a představovala si jeho obličej. Usmívá se? Nebo nedůvěřivě sleduje moje dlaně hrající po klaviatuře? Nebo výraz mění spolu s průběhem skladby? Ruce mi jely samy a já se mohla zasnít. Poprvé jsem byla šťastná. Tréma ze mě úplně spadla, když tam seděl on. Představovala jsem si, že hraji pouze pro něj, že jsme tam jenom my dva a valčík kopíruje náš životní příběh. Zamilovaný příběh. Nebylo to nakonec tak složité, hrát bezchybně, když jsem nad tím tak nepřemýšlela a jenom poslouchala linoucí melodii. Poctivě jsem udělala všechny repetice, dynamiku, a šťastně stiskla pár posledních akordů. Konec! Konec skladby, konec snění, konec mé vymyšlené lásky, konec života...? Z přemýšlení mě vytrhl potlesk, který se rozezněl místností. Uklonila jsem se a odcházela na chodbu. Tam na mě čekala učitelka. "Krásně jsi to zahrála, gratuluji! Snad už jsi prolomila tu zeď smolných večírků."
Jenom jsem se slabě usmála a učitelka už pospíchala dál. Seděla jsem na chodbě do konce večírku. Přišli ke mě rodiče a taky mi gratulovali. "Tak jdeme domů, ne?"řekl taťka. "Chtěla bych se ještě projít. Dojdu domů pěšky, ano?" "A nebojíš se? Už se stmívá. A víš, že tu řádí nějakej pedofil, nebo kdo." "NEboj tati, půjdu rovnou domů." "Dobře, ale máš ten osobní alarm a pepřák?" "Jo, od tý doby, co ohrožovali spolužačku je nedám od sebe, neboj." Ujišťovala jsem netrpělivě rodiče. Byli mezi prvními, kdo vyšel z haly a začali se sem cpát i ostatní lidé. "Uvidíme se doma," zavolala jsem ještě a už jsem byla venku. Trochu jsem se otřásla. Doopravdy už bylo šero a taky chladno. On  únor nepřeje zrovna teplým nocím. Vydala jsem se nejbližší ulicí domů. Nepřítomně jsem se zahleděla do dálky a zamyslela se. Potřebovala jsem se oprostit od těch mých představ, ale chlad a jasná noc tomu moc nenapomáhaly. Bylo těsně po úplňku a všimla jsem si i prvních hvězd. Bylo by tak krásné, kdyby ty moje představy nezůstaly jen v hlavě. Ale je to moc troufalé přání. Je o pět let starší, vlastně už vysokoškolák. Kdo by se zahazoval s hloupou šestnáctiletou puberťačkou. Ale je to vysokoškolák, jakto, že vlastně nebyl na kolejích? No jasně. Psal, že skončilo konečně zkouškový a do středy nemá na fakultě žádnou důleživou přednášku, tak zůstane doma. Chudák, to zkouškový měl fakt těžký.... V tom jsem zpozorněla. Uslyšela jsem za sebou svižné kroky. Rychle jsem si promítla cestu domů. Ještě mi pěkný kus zbývá. Zvládla bych  utíkat? Nebo mám radši nachystat mobil? V rukou jsem svírala pepřák, když za mnou kroky zrychlily. Chtěla jsem se rozběhnout, ale nohy mi ztuhly, a tak jsem se jen bezmocně zastavila. Už, už jsem chtěla zapnout osobní alarm, když v tom se za mnou ozval známý hlas. "Ahoj Mášo, nechceš doprovodit?" Já o vlku a vlk... pomyslela jsem si. "Ahoj, no, díky, asi jo, to víš, pedofilové a mamka říkala ať si vezmu pepřák, málem ti skončil v očích..." "Heh, no, ehm, tak jak se máš?" "Jde to, mám radost z toho večírku." "Jo moc se ti to povedlo."
"Díky, snažila jsem se..." Pasáž o mých představách jsem radši vynechala... známe se sice poměrně dlouho, ale velmi málo si povídáme takhle naživo. Ale cesta domů mi s ním rychle utekla. Když už nebylo co říct, mlčky jsme šli vedle sebe a on najednou říká: "Hele, padá hvězda, něco si přej." A já si přála jediné, tenhle večer jsem byla nejšťastnější člověk na světě a přála jsem si, aby se mý představy staly skutečností. Aby ty noty, poskladané do libozvučného valčíku, vyskočily z listu a staly se dny a týdny společného života s tímhle klukem, který tu vedle mě stojí a hlední se mnou na opojnou noční oblohu. Kdybych tak věděla, co si přeje on... Podívala jsem se do jeho kaštanových očí, odpověď se mu zračila na panenkách. Nechtělo se mi domů, ale vědomí, že mám snad  doopravdovského přítele mě hřálo u srdce....

Chopinovo nebe 1/2

6. února 2011 v 21:03 | Mikča ;) |  Jednorázovky
Ne, tohle doopravdy nezvládnu. Klid, uklidni se. Tady přece nejde o lidi, vykašli se na lidi, buď v pohodě! Rychle jsem zaplašila myšlenky na nezdar. Dnešní večírek bude stát za to. Chopin nepíše krásný valčíky proto, aby je hloupý ztrémovaný holky na vystoupeních kazily. A učitelka už čeká celých 6 let na to, až zahraju na vystoupení v klidu. Ale jak má být člověk klidný? Takové napětí. No, nedá se nic dělat. Je tu nějaké dusno. Roztřesenýma rukama rychle svlékám svetr a dál nervózně přešlapuju připravená u bočníího vstupu na malé podium. Je to spíš takový vyvýšený stupínek, na kterým stojí nejnovější klavír na zušce a pár stojanů na noty pro houslisty, kytaristy a další hudebníky. V hledišti bylo jenom něco kolem 60 míst, který se nikdy neobstadily hlava na hlavě. A naštěstí dnešní den patřil k těm šťastným, kdy na židličky usedlo celkem málo návštěvníků školního večírku. Kosým pohledem jsem potají obhlížela situaci. Mamka s taťkem jsou hned v druhé řadě. Za nimi rodiče dalších vystupujících a ... cože? Přišel. On přišel. No, prohodila jsem o večírku pár slov, když jsme si spolu psali v neděli, ale že by na to myslel až do úterý? Tak to je tady kvůli někomu jinýmu, určitě. Zušku navštěvuje půl města, určitě ho pozval někdo jiný. Ale co. To je jedno. Je tady a dneska budu hrát jenom pro něj!
P1040024.jpg

Dlaně na obličeji

4. února 2011 v 19:54 | Mikča ;) |  básničky

Básnička psaná, když jsem byla nemocná. Je ultra krátká, ale už nemám inspiraci ji dopisovat. Nechci už se jen topit v dapresích....

Dlaně na obličeji

Sebe sama se nešťastně ptám,
proč náhle nevím kudy kam?
Proč nevidím víc, než bolesti hoře
a mě pronásledující lačné zvíře?

Zvíře, které rychlostí blesku sviští
a jeho chřtán velký hlad věstí.
Prchám před jeho žhnoucíma očima,
svoji tvář v úzkosti rukama zakrývám!
oči, nos a pusa