Chopinovo nebe 2/2

7. února 2011 v 10:20 | Mikča ;) |  Jednorázovky
Hned mi bylo trochu líp. Šla jsem si sednout na chodbu, kde čekali ostatní vystupující. Půl šesté odbilo a hudební výkony malých i velkých žáků se rozezněly školou. Zaposlouchala jsem se. Hlavně do klavírů. Ani jsem si nevšimla, jak to rychle uteklo. Najednou tu byli výstupy žáků sedmých ročníků, mezi něž jsem patřila i já. Ani jsem nemrkla a už jsem seděla na podiu za klavírem a roztřeseně uhodila prvních pár nesmělých tónů. Víte, ona je to celkem otrava, když jednu skladbu pilujete několik měsíců. To se vám melodie rychle omrzí. Ale mě jako by v té chvíli uši vyměnil. Vnímala jsem každý sladký tón srdceryvného chopinova valčíku a představovala si jeho obličej. Usmívá se? Nebo nedůvěřivě sleduje moje dlaně hrající po klaviatuře? Nebo výraz mění spolu s průběhem skladby? Ruce mi jely samy a já se mohla zasnít. Poprvé jsem byla šťastná. Tréma ze mě úplně spadla, když tam seděl on. Představovala jsem si, že hraji pouze pro něj, že jsme tam jenom my dva a valčík kopíruje náš životní příběh. Zamilovaný příběh. Nebylo to nakonec tak složité, hrát bezchybně, když jsem nad tím tak nepřemýšlela a jenom poslouchala linoucí melodii. Poctivě jsem udělala všechny repetice, dynamiku, a šťastně stiskla pár posledních akordů. Konec! Konec skladby, konec snění, konec mé vymyšlené lásky, konec života...? Z přemýšlení mě vytrhl potlesk, který se rozezněl místností. Uklonila jsem se a odcházela na chodbu. Tam na mě čekala učitelka. "Krásně jsi to zahrála, gratuluji! Snad už jsi prolomila tu zeď smolných večírků."
Jenom jsem se slabě usmála a učitelka už pospíchala dál. Seděla jsem na chodbě do konce večírku. Přišli ke mě rodiče a taky mi gratulovali. "Tak jdeme domů, ne?"řekl taťka. "Chtěla bych se ještě projít. Dojdu domů pěšky, ano?" "A nebojíš se? Už se stmívá. A víš, že tu řádí nějakej pedofil, nebo kdo." "NEboj tati, půjdu rovnou domů." "Dobře, ale máš ten osobní alarm a pepřák?" "Jo, od tý doby, co ohrožovali spolužačku je nedám od sebe, neboj." Ujišťovala jsem netrpělivě rodiče. Byli mezi prvními, kdo vyšel z haly a začali se sem cpát i ostatní lidé. "Uvidíme se doma," zavolala jsem ještě a už jsem byla venku. Trochu jsem se otřásla. Doopravdy už bylo šero a taky chladno. On  únor nepřeje zrovna teplým nocím. Vydala jsem se nejbližší ulicí domů. Nepřítomně jsem se zahleděla do dálky a zamyslela se. Potřebovala jsem se oprostit od těch mých představ, ale chlad a jasná noc tomu moc nenapomáhaly. Bylo těsně po úplňku a všimla jsem si i prvních hvězd. Bylo by tak krásné, kdyby ty moje představy nezůstaly jen v hlavě. Ale je to moc troufalé přání. Je o pět let starší, vlastně už vysokoškolák. Kdo by se zahazoval s hloupou šestnáctiletou puberťačkou. Ale je to vysokoškolák, jakto, že vlastně nebyl na kolejích? No jasně. Psal, že skončilo konečně zkouškový a do středy nemá na fakultě žádnou důleživou přednášku, tak zůstane doma. Chudák, to zkouškový měl fakt těžký.... V tom jsem zpozorněla. Uslyšela jsem za sebou svižné kroky. Rychle jsem si promítla cestu domů. Ještě mi pěkný kus zbývá. Zvládla bych  utíkat? Nebo mám radši nachystat mobil? V rukou jsem svírala pepřák, když za mnou kroky zrychlily. Chtěla jsem se rozběhnout, ale nohy mi ztuhly, a tak jsem se jen bezmocně zastavila. Už, už jsem chtěla zapnout osobní alarm, když v tom se za mnou ozval známý hlas. "Ahoj Mášo, nechceš doprovodit?" Já o vlku a vlk... pomyslela jsem si. "Ahoj, no, díky, asi jo, to víš, pedofilové a mamka říkala ať si vezmu pepřák, málem ti skončil v očích..." "Heh, no, ehm, tak jak se máš?" "Jde to, mám radost z toho večírku." "Jo moc se ti to povedlo."
"Díky, snažila jsem se..." Pasáž o mých představách jsem radši vynechala... známe se sice poměrně dlouho, ale velmi málo si povídáme takhle naživo. Ale cesta domů mi s ním rychle utekla. Když už nebylo co říct, mlčky jsme šli vedle sebe a on najednou říká: "Hele, padá hvězda, něco si přej." A já si přála jediné, tenhle večer jsem byla nejšťastnější člověk na světě a přála jsem si, aby se mý představy staly skutečností. Aby ty noty, poskladané do libozvučného valčíku, vyskočily z listu a staly se dny a týdny společného života s tímhle klukem, který tu vedle mě stojí a hlední se mnou na opojnou noční oblohu. Kdybych tak věděla, co si přeje on... Podívala jsem se do jeho kaštanových očí, odpověď se mu zračila na panenkách. Nechtělo se mi domů, ale vědomí, že mám snad  doopravdovského přítele mě hřálo u srdce....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama