Duben 2011

Prvního máje

29. dubna 2011 v 21:31 | Mikča ;) |  básničky
Vím, že ještě není, ale podařilo se mi dnes takřka z ničeho napsat takovou malou májovou básničku. Líbí se mi, ale uznávám, že poslední verš v třetí sloce je trohcu nešikovný. Ale i básník může sem tam zahřešit ;) Takže tady je:
PRVNÍHO MÁJE

Ráno slunce vychází,
větřík si s lístkem zbloudilým hraje,
krásný čas nám nyní nadchází,
vždyť je prvního máje.

Dnes každé stvoření
velké i malé,
s úctou a dvořením
přichází k své milé.

Třešňové sady
oblékly si růžový šat,
neboť by rády
spatřily zamilované zas.

A mladí přicházejí
každý rok - celý věk,
aby si vyloudili
prvomájový polibek.

Na lavičce

29. dubna 2011 v 21:27 | Mikča ;) |  básničky
Slunce den ode dne
sklání se níž k obzoru,
mrazivý vítr dme,
podzim neskrývá svoji pokoru.

Sotva ten vítr foukne,
hned vír listí se rozproudí,
holý strom jakoby řekne:
"Každý úsměv od tebe daleko uletí."

Oblaka šedá
ztěžkla nějak,
snad tolik tíží je voda,
co spustí se na zem jako chladný liják.

A v tomto nečase
zahalena závojem mlh,
porážena v každodenním zápase
nikdo si jí nepovšiml.

Tak sama na lavičce sedí
uprostřed parku městského,
smutna do neznáma hledí,
čeká na člověka toužícího,

co by si jí - Lásky - vážil,
nehledal jen těla slast,
radost lidem šťasten šířil,
pomáhal překonat světa past.

Od rána do noci
sedí tam Láska nehnutě,
chtěla by pomoci
lidem, co nešťastně

očima na svět se dívají,
starostem duši odevzdávají,
jen tak, lacino a bez boje.

Na každého kolemjdoucího
s něhou zraky upírá,
nikdo však z víru zrychlujícího
upřímný pohled nevnímá.

Všichni kamsi spěchají
s tváří starostrmi či strachem zkřivenou
a jestliže se přec na Lásku podívají,
ještě více podrážděně pryč téměř se rozběhnou.

Láska však znovu
přichází a na lavičku usedá,
hledaje u lidí touhu
lásku ostatním rozdávat.

Však den za dnem Láska chřadně víc,
lhostejnost lidí a jejich nespravedlivá zloba
vrásek přidávají na její jemou líc,
teskná je srdce a očí žaloba.

Jednou tak smutně už to s ní vypadalo,
že i nebeské klenbě se jí zželelo,
všechny své zásoby slz
pro její bol vyplakalo.

Chlad země byl již tak velký,
že na zem dopadaly kapky
v bílé vločky se měníce -
strašná to chumelenice.

A tak v tomto nečase,
zahalena závojem mlh,
porážena v každodenním zápase,
nikdo si jí nepovšiml,

tak na lavičce sedí,
uprostřed parku městského,
smutně do neznáma hledí,
dočká se někdy někoho?


(pozn. básnička je psaná už dříve, jak vidno, v podzimním období - jen aby nevznikly nejasnosti.
pozn2 : obrázek vytvořen v photofiltru)

Události posledního měsíce

16. dubna 2011 v 21:30 | Mikča ;) |  Something about me
Bez dvou dní přesně měsíc, co jsem napsala poslední článek. Jeden pouhý měsíc a stále se něco děje. Stále mě něco zaměstnává na takový úvazek, že ani nemám čas a chuť obracet se do virtuálního světa.

Duší hudebníka

12. dubna 2011 v 21:49 | Mikča ;) |  básničky
DUŠÍ HUDEBNÍKA

Život ho naučil chápat,
že i na hudební nástroj hrát
je jedna malá výhra.

Jedna ze stovek cest
otvírajících bránu do duší,
cesta, která tě bude vést,
klikatá jak křivky tanečnice s mašlí.

On ubíral se touto cestou
už od svého dětství raného,
múza umění byla mu hvězdou,
bez ní neudělal kroku žádného.

Nástroj, kterým nechal se okouzlit,
byl klavír.

Učil se, kam správně prsty klást,
aby vyloudil tóny líbezné,
jemné jak pravý včelí plást,
čisté jak modré moře bezedné.

Však za každým taktem,
každou řádkou not,
za celým tím dokonalým světem,
je spousta práce, čas a pot.

Každý akord uchu libý
je jedno velké vítězství,
a každý souzvuk, jež melodii zdobí,
je začátek nového úsilí.

Skladba,kterou přijdeš si poslechnout,
je celý jeho život.

Jeho radost i pláč,
víra i zášť,
při posledním taktu umírá,
při novm opět síly nabírá.

Až jednou klesne mu slabá ruka do klína,
v ten den světlo slunce před ním zhasíná,
v ten den loučí se těžce se světem.