Červenec 2011

Totální výbuch energie

26. července 2011 v 21:12 | Mikča ;) |  básničky

Totální výbuch energie


Svět najednou zdá se barevný,
mám chuť svůj život do pohybu dát,
každý den doteď by znuděný,
proč najednou nemám kde stát?

Rozpínám plíce,
ten krásný svěží vzduch,
tak nadechni se přece,
tohle zná jenom Bůh!

Je to jak mravenčení,
co celým tělem se rozlévá,
mám už dost toho mlčení,
horká krev koluje mi v cévách!

Je to k nevydržení,
jak vybuchnout bys měl za chvíli,
najednou zábran žádných není
a stojíš čelem svým naproti cíli.

Stačí jen ruku napřáhnout,
stačí jen o krok přistoupit,
svého snu můžeš dosáhnout,
do rukou svůj osud uchopit.

Cítíš, že to musíš udělat,
že svět musí vidět, co v tobě je.
Nesmíš už na místě stát,
ať se děje, co děje.

Je to prostě energie,
co nenechá tě v klidu,
a ten, kdo si to neprožije,
ukroutí si bradu.

Tohle nejde jen tak popsat,
cítíš, že jinak vybuchneš,
tohle nesmíš, kámo, prospat,
prostě za svým snem běž!

Jaký by to život byl
a za co by stál,
kdybys svůj čas promarnil,
a smutnej pak umíral.

O tohle tu prostě nejde,
tak to jen tak nenechej,
smutek, ten tě vždycky přejde,
jen na svým snu zamakej!


Jo, tak takhle nějak se teď cítím. Je to k nevydržení, cítím, že prostě musím něco udělat, než ta nálada vyprchá, tak jsem alespoň napsala básničku :D Je to trochu kýč, opakujou se mi tam slova a vůbec. Ale jinak to prostě nešlo. Minulý týden jsem byla na táboře, kde jsme byli od rána do večera na louce nebo v lese a asi mi to fakt chybí, já jsem tam načerpala tolik energie, že jen stěží ji teď doma krotím! Nikdy jsem nebyla moc závislá na pobytu venku s kamarády, nebo pobíhání jen tak po vesnici, či po zahradě, ale teď mi to po tom táboře asi chybí. Cítím, že to chci jinak, nechci zase zkysnout u počítače, tohle se prostě nedá vydržet... Ať tenhle výbuch energie ještě dlouho vydrží, alespoň do tý doby, než bude venku zase pobyvatelně (pořád prší, nebo mrholí), protože já chci žít svůj sen, nechci už pouze spát!
A co ty? Chceš prosedět prázdniny (mimochodem už je jich půlka pryč!) u počítače?

Radost

21. července 2011 v 21:16 | Mikča ;) |  básničky
Radost ze života, radost z maličkostí, najít radost i v neštěstí, radovat se s přáteli, radostí zahnat smutek a samotu dnešní doby, radostným úsměvem přinášet světlo, které nehasne, radostí skákat až za strop... radost... radost... to, co dnes tolika lidem chybí, to, co dnes tolik lidí odmítá... radost - ne zábavu, radost - ne frajeřinu, radost - ne přetvářku, radost, upřímnou radost! Přeji vám takovou radost, jakou si přejete vy!
Mimochodem dovolte mi podělit se o radost z neděle, kdy jsem završila 16. rok života a započala 17. ... to tak letí...


Radost

Radost pro všechen lid,
to by přáním tvým i mým mělo být.
Vždyť obzvláště dnes nelze bez radosti žít,
a proto prosím, přines lidem tento lásky svit!

Radostně se na lidi kolem usmívat,
radost jim denně darem dát,
radost a pokoj jim ochotně přát,
ke štěstí a radosti druhým pomáhat.

Radostně život svůj žít,
radostně vstříc budoucnosti jít,
radost i v těžkých chvílích v srdci mít,
radosti plní tu pro druhé být!


Sláva bolí 2/2

18. července 2011 v 15:40 | Mikča ;) |  povídky

A tak jsem napříští neděli stála v hotelu Paris připravená světu ukázat, co ve mně dřímá. Doma o tom něvěděli, ale což, poslední dobou stejně nevěděli vůbec nic a ani se nezajímali. Skoro jako bych pro ně ani nežila. Někdy mě to mrzelo, ale pak jsem si zase uvědomila, proč to tak je a byla jsem ráda za to, jak to je. Jely se mnou holky a ty pro mě byly v téhle chvíli důležitější. Na castingu se nás sešlo asi tři sta padesát. Přišli kluci i holky z různých koutů kraje a já si uvědomila, jaká to vlastně byla klika, že to bylo pro mě tak blízko. V hotelu jsme museli nejprve vyplnit nějaké dotazníky, pak nám bylo přiděleno číslo a postupně jsme předstupovali před tříčlennou komisi a zpívali. Dostala jsem číslo 39, takže na řadu jsem měla přijít celkem brzy. Měla jsem trochu trému, ale holky mě pořád uklidňovaly, až ze mě nervozita spadla. Když jsem šla před porotu, myslela jsem jenom na to, proč jsem tam vlastně byla. Chtěla jsem lidem, hlavně mamině, ukázat, že umím zpívat a že mám na to, prosadit se v showbyznysu. Porota byla usměvavá a vstřícná. Po mém zpěvu zůstali všichni její členové jako omámení. Vybrala jsem si jednu z našich Mad Chordských skladeb a očividně na ně zabrala. Pochválili mě a postup jsem měla v kapse. Věř mi, Maxi, byla jsem šťastná jak blecha! Konečně budu mít možnost něco dokázat! Konečně světu předvedu, že umím zpívat a že můj zpěv může přinést radost i druhým! Že se svým zpěvem dokážu proslavit. Tehdy jsem ale ještě nevěděla, za jakou cenu. Nevěděla jsem, do jaké bolesti se tak ochotně vrhám.

Sláva bolí 1/2

18. července 2011 v 12:32 | Mikča ;) |  povídky
Letos jsem se už potřetí účastnila soutěže Skrytá paměť Moravy, tentokrát s tématem cizinec. Dlouho jsem nemohla přijít na vhodné zpracování tohoto tématu a dlouho jsem váhala, než jsem něco vymyslela. A jako obvykle jsem psala na poslední chvíli, těsně před uzávěrkou. Je to psané formou dopisu, především z důvodu omezení velikosti obsahu. Je to několikrát přepracované a je pravda, že na některých místech to jde možná poznat. Však posuďte sami.

Tomuto příběhu jsem dala název Sláva bolí, protože ne vždy znamená úspěch a peníze šťastný život. Přečtěte si příběh Klaudie, které hudba změnila život trochu jinak, než si představovala...


SLÁVA BOLÍ


Milý Maxi,

děkuji Ti za Tvůj e-mail. Jsem ráda, že je tu ještě někdo, kvůli komu se nemusím sama před sebou cítit jako cizinec. Vždy, když mám chvilku a nemusím se zrovna učit, nebo nejsem zavřená v nahrávacím studiu, ráda si Tvoji zprávu pročítám znovu. Povzbuzuje mě.
Opět jsi mě žádal, abych Ti vyprávěla svůj příběh a já jsem si konečně udělala čas, abych Tvé prosbě vyhověla. Jsou to sladké vzpomínky, ale moc Tě prosím, nech si je pro sebe...


Lhostejnost

3. července 2011 v 17:58 | Mikča ;) |  básničky
Věřte nebo ne, ale k dnešnímu textu mě inspirovalo kázání pana faráře dnes, na jedné pouti, který mluvil o tom, že lhostejnost je ten největší nepřítel dnešní doby. Všem je jedno, co se děje o kolo nás, nezajímá je dění ve svém okolí, tam, kde by mohli pomoci, ale raději sledují katastrofy v nedozírných dálkách a "litují", že není jak pomoct.
Kdo není ani horký ani studený, jaký teda je? Kdo není ani bílý, ani černý, ani zlý, ani hodný, ani velký, ani malý, jaký teda je? Kdo vlastně je? Je to jen bezduchá hříčka osudu, se kterou si život dělá, co chce, je to osoba, která je otrokem času a trendů dnešního světa, ale sama za sebe podle zdravého rozumu se neumí, nebo dokonce nemůže rozhodnout. Je to chodící duch, je to jen stín v každodenním životě, je to jen bezvýznamné zrníčko prachu zmítající se ve větru.
A právě o tom je tato píseň...


LHOSTEJNOST


1.Ztrácím pojem o čase,
nevím o zlu ani o kráse,
chodím po ulicích bezduchá...

Světlo už zmizelo, zdá se mi,
radost vystřídalo trápení,
každý tón tajmně utichá...

(cháááá-ááá-ááá-ááá) - dle melodie

2.Pluji svým životem, nevím kam,
bráním se veškerým vzpomínkám,
nejsem led, ani žár...

Rozhlížet se za to nestojí,
hlavně, že dopředu cestuji,
hlavně nestát a jet dál...

(cháááá-ááá-ááá-ááá) - dle melodie

3.Nejsem už nic, než jen vzpomínka,
jako prach, presně tak malinká,
i přes to ještě svou duši mám...

Jsem nyní jen hřičkou osudu,
nikdy už taková nebudu,
znova mu své srdce neprodám...

(cháááá-ááá-ááá-ááá) - dle melodie

Tak to je ona. Ale na závěr se zamysleme, chceme, aby tento svět byl plný "duchů"? Já myslím, že ne. A proto každý objevme svojí originalitu, své přednosti, něco co umíme a pojďme s touto naší hřivnou na trh. Kdyby byly všechny barvy stejné, šedé, nemohla by být duha. Každý jsme jiný a každý stojí za plný život na zemi ;)