Sláva bolí 1/2

18. července 2011 v 12:32 | Mikča ;) |  povídky
Letos jsem se už potřetí účastnila soutěže Skrytá paměť Moravy, tentokrát s tématem cizinec. Dlouho jsem nemohla přijít na vhodné zpracování tohoto tématu a dlouho jsem váhala, než jsem něco vymyslela. A jako obvykle jsem psala na poslední chvíli, těsně před uzávěrkou. Je to psané formou dopisu, především z důvodu omezení velikosti obsahu. Je to několikrát přepracované a je pravda, že na některých místech to jde možná poznat. Však posuďte sami.

Tomuto příběhu jsem dala název Sláva bolí, protože ne vždy znamená úspěch a peníze šťastný život. Přečtěte si příběh Klaudie, které hudba změnila život trochu jinak, než si představovala...


SLÁVA BOLÍ


Milý Maxi,

děkuji Ti za Tvůj e-mail. Jsem ráda, že je tu ještě někdo, kvůli komu se nemusím sama před sebou cítit jako cizinec. Vždy, když mám chvilku a nemusím se zrovna učit, nebo nejsem zavřená v nahrávacím studiu, ráda si Tvoji zprávu pročítám znovu. Povzbuzuje mě.
Opět jsi mě žádal, abych Ti vyprávěla svůj příběh a já jsem si konečně udělala čas, abych Tvé prosbě vyhověla. Jsou to sladké vzpomínky, ale moc Tě prosím, nech si je pro sebe...


Už jako malá holčička jsem strašně ráda zpívala. Písničky jsem odposlouchávala z rádia i z televize, hlavně z pohádek. Vždycky jsem se je rychle naučila a pak jsem si doma hrála na koncerty. Rodiče si museli sednout do řady a já si před ně stoupla na židli a zpívala jako na pódiu. Občas naši přizvali i příbuzné nebo přátele, aby si mě poslechli a všichni dohromady se rozplývali nad mými výkony a byli celí bez sebe z mého medového hlásku. Zlaté časy!
Když mi bylo deset, narodil se Dušan. Byl krásné miminko, ale já ho brzy začala nenávidět. Všechno se točilo jenom kolem něj. Dušánek sem a Dušánek tam. "Klaudie, podej Dušánkovi chrastítko, udělej Dušánkovi mlíčko, běž pověsit Dušánkovy plínečky," mamka byla nesnesitelná. Ale dobře, bylo to ještě bezbranné dítě, tak jsem to všechno, i když strašně nerada, dělala. Jakmile mi však kvůli svatýmu Dušánkovi začali zakazovat i zpívání, protože ho přece nesmím rušit, když spinká, byl to vrchol. Od té doby jsem doma neměla stání. Přišlo mi, že od narození Dušánka se ke mně mamka chovala jako k cizí. Nevšímala si mě a když jsem odmítala dělat posluhovačku, nadávala mi. Prvně jen tak zlehka, ale pak se to stupňovalo. Než poslouchat mamčiny neustálé výtky, to jsem si radši hned po příchodu ze školy udělala úkoly a pak rychle ven. Chodívala jsem buď do parku, kde jsem sedávala na lavičce a přemýšlela o boží spravedlnosti, nebo, a to mnohem radši a častěji, ke kamarádkám. Dita, Soňa a Taťána pro mě měly vždycky pochopení. Rády mě podržely a dělaly všechno pro to, abych u nich na svoje trápení zapomněla. Soňa uměla perfektně hrát na klavír, Dita na kytaru, tak jsme si udělaly takovou menší kapelu. Ty dvě hrály, já zpívala a Taťána chytala druhý hlas. Našemu uskupení jsme daly název Mad Chords. Dita měla i kameru, tak jsme odbčas svá pokojová vystoupení natáčely a dávaly na internet. Bylo to super! Chodila jsem za holkama stále častěji a dělat doma něco pro Dušánka už mě nikdo nedonutil. Mamka byla ráda, že má klid, a přešla to mávnutím ruky a taťka byl pořád někde v trapu a o mě se moc nezajímal. Doma se o mě vůbec nikdo nezajímal, ale s Táňou, Ditou a Soňou jsem se cítila jako úplně jiný člověk. Hudba mi odkrývala nový rozměr způsobu vyjádření mých pocitů. V té době jsem vymyslela i svůj první text. Holkám se líbil, vymýšlela jsem tedy další, Soňa je vždy perfektním způsobem zhudebnila, a tak jsme začaly hrát vlastní muziku.

Za čas se však stalo něco, co mi změnilo život. Bylo to právě týden po natočení naší nové písničky, které jsem dala název Bez slz. Napsala jsem ji přesně na své patnácté narozeniny, které jsem s rodinou ani pořádně neoslavila, jelikož Dušánek měl zrovna chřipku a k tomu dutiny a taťka byl na služební cestě kdesi v tramtárii. Byla to vůbec ještě moje rodina? Zato u Dity mi holky připravily pořádnou party. Bylo to tam fajn. Když jsem jim ukázala svůj nový text, byly nadšené. Soňa složila parádní doprovod, který umocňoval smutná slova. Po vložení na internet měla i slušné ohlasy, z čehož jsme s holkama měly doopravdy velkou radost!
Byl pátek a já zase po škole z domu rychle pádila k Ditě. Dušánek už sice nebyl malé miminko, ale o to to bylo horší. Pořád někam lozil, chtěl si hrát, nebo škemral, ať mu něco nakreslím. Já jsem ho však nemohla ani vidět, i když jsem věděla, že on vlastně za nic nemůže. Matka byla stále stejná a jakékoli moje slovo bylo pro ni záminkou k hádce. Navíc se rozhodla, že nepůjde do práce dřív, než Dušánek nastoupí do první třídy, aby se mu mohla pořádně věnovat, takže byl pěkně rozmazlenej. To jsem snášet nehodlala.
Když jsem došla k Ditě, podle kol opřených o zeď jsem poznala, že už tam byly i Soňa s Táňou. Podivila jsem se, domlouvaly jsme se přece až na půl pátou a teď bylo půl čtvrté, to jenom já jsem vždycky o hodinu dřív přicházela kvůli matce, to holky věděly. Ani jsem nestačila zazvonit a Dita na mě vybafla ze dveří: "No kde jsi, člověče! Volala jsem ti už před půlhodinou. Pojď, rychle, musíš si něco přečíst," táhla mě do pokoje celá rozjařená, že se to ani slovy popsat nedá. V podobném stavu tam civěly Táňa i Soňa do notebooku rozloženého na psacím stole. Dita ke mně jen postrčila židli a rukou ukázala na obrazovku. Sedla jsem si a koukala, co holky tak omámilo. Byl to jen obyčejný kratičký e-mail, ale když jsem si ho přečetla, i mně spadla brada. Tohle totiž bylo pozvání na CASTING! Psal nám hledač talentů z rádia CzechHits, že prý pořádají soutěž pro mladé hudební skupiny a zpěváky o smlouvu s nahrávacím studiem, že viděl naše videa a my ho zaujaly. Jestli máme zájem, tak se máme dostavit příští týden do hotelu Paris ve vedlejším městě, kde bude casting probíhat. Byly jsme z toho nadšené. Ovšem jen do té doby, co Táňa neupozornila na malý detail. Soutěžit se mohlo až od patnácti. Kámen úrazu. Hraničního věku jsem totiž dosáhla zatím jenom já a Soňa, takže jako celá kapela jsme se zúčastnit nemohly. Navíc jednotlivce brali jenom zpěváky, tím pádem jsem zbyla já sama. Viděla jsem, jak to holky mrzí, ale přesto se zachovaly jako kamarádky. Věděly, jak je pro mě zpěv důležitý a když jsem se nechala slyšet, že bez nich nikam nepůjdu, okamžitě mě začaly přemlouvat. Popravdě, vždycky jsem snila o tom, že se stanu zpěvačkou, ale ne sama, nýbrž s holkama. S naší úžasnou kapelou Mad Chords. Jenže člověk nikdy neví, co mu život přichystá za příležitosti. Co když je tohle moje jediná a poslední? Pokud bych chtěla doopravdy zpívat, neměla bych si to nechat ujít. A já CHTĚLA. Moc jsem chtěla, proto jsem se nakonec přece nechala holkama přemluvit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kittka Kittka | Web | 18. července 2011 v 13:06 | Reagovat

Ahoj,
máš krásný blog. Můj teprve začíná, ale jestli chceš, podívej se na něj.Klidně napiš i komentík, jestli budeš chtít.
Ppa

2 Cervenej_cudlik Cervenej_cudlik | E-mail | Web | 18. července 2011 v 13:31 | Reagovat

Teda už jsem se chtěla rozčílit, že to nemá žádnej konec, než jsem si všimla že je to na dvě části:D Tak pardon, zatím to vypadá dobře:)

3 Kristy Bee Kristy Bee | Web | 18. července 2011 v 14:19 | Reagovat

Pěkný, určitě si přečtu i pokračování ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama