Probdělá noc

27. října 2011 v 16:40 | Mikča ;) |  povídky
Ležela jsem v posteli a zírala do stropu, který odrážel divně naoranžovělé světlo stolní lampičky. Co má za problém? V pokoji bylo absolutní ticho, ale stejně jsem se nemohla ubránit pocitu, že slyším odkudsi zaznívat ne zrovna přátelské hlasy. Vtom někdo jemně zaťukal na dveře. Nebo ne? Není to jenom záblesk mého pološíleného podvědomí? Pořád čekám, že se jednoho dne objeví. Jen tak někde najednou. Sním o náhodném setkání na ulici, v obchodě, ve vlaku nebo v kostele, kam poslední dobou čím dál častěji chodím, i když vlastně nevím proč. Kdekoli, kdekoli, kde bude on. Teď! Znovu zaťukání. Zřetelnější. Zamrkám a snažím se zaostřit. Kdybyste mě teď viděli, možná byste zjistili, že když takhle napínám zrak, vypadá to docela děsivě. Alespoň to tvrdila Bajča, když jsem u ní jednou přespávala. Jak je to dlouho? Moc ne. Tak pár týdnů. Ale člověk nesmí všemu věřit. Dnes je svět prolhaný a zkažený, že ani rohatej se v něm nevyzná. Stejně, jako já se nevyznám. Ale ne ve světě, ani v čertech, ale v něm. Co se mu stalo? Stále nemůžu najít tu správnou odpověď. Ozvalo se tlumené zavrzání dveří. Prudce jsem obrátila hlavu.

"Klesi, ty ještě nespíš? Zhasni si tu lampičku. Copak nevíš kolik je hodin?" "Mami?" spíš jsem jen tak zamručela, než bych se doopravdy ptala. Koukala jsem na ni trochu mimo. Copak to není on? A já už myslela, že se vše konečně vyjasní. Mamka, když viděla můj polonepřítomný vytřeštěný výraz, řekla jenom: "Tak spi dál," zhasla lampičku a s přáním dobré noci za sebou zavřela dveře. Dobrou noc. Hm, dobře. Zkusila jsem se naprosto zklidnit, uvolnit a alespoň na chvíli ztišit neukázněné myšlenky, které se mi proháněly v hlavě jako splašení sloni. Na vteřinu se doopravdy objevilo blahodárné ticho a já myslela, že už usínám. Když se najednou to blahodárné ticho prolomilo. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, čím. Hlasy. Zase ty hlasy. To je na zbláznění. Co mám dělat? Co by dělal on? Možná by nad tím mávl rukou a šel by si dát studenou sprchu, aby ty bludy vyhnal. Možná by po dlouhém převalování myšlenku na spaní vzdal a šel by se ponořit do nekonečných skript lékařské fakulty. Možná by starosti zapil jedním půllitrem. A možná by takový starosti ani řešit nemusel. Je přece chlap a ten vztahy neřeší. Možná že jediný, na čem mu záleží, je jeho vlastní osoba, jeho vlastní úspěch, práce jeho vlastních rukou. Možná je to to jediné, na čem je postaven jeho život. Takoví přece chlapi jsou, ne? V hlavě už to zase šrotuje. Oči tentokrát obracím k oknu, a sleduji lípu, jak s větrem bojuje o pár zažloutlých lístků, které jí zbyly na holých větvích. V chabé záři pouličního osvětlení vypadá jako opilé monstrum řítící se přímo do okna mého pokoje. Tohle odmítám! Otáčím se na druhý bok a snažím se nemyslet na takový koniny, jako šílená oholená lípa. Ve snaze usnout zavírám oči, ale myšlenkám se spát ještě nechce. Místo toho se opět vrací k němu. Co je špatně? Vždyť to bylo tak fajn. Sice jsme se vídávali jenom jednou za rok, ale mezi tím jsme si skoro každý týden psali. A já se vždycky snažila přijít na nějakou akci, kde by byl i on. Vždycky jsem se těšila na to, až jej zase uvidím. Na tom přece není nic špatného. Jenomže od loňskýho puťáku do toho letošního se toho tolik změnilo. V duchu jsem si postavila vedle sebe mě a jeho. Kdo je víc jiný? Uznávám, asi taky už nejsem ta malá holčička, co se červená pod pohledy kluků a sama pátrá po nějaké své nejlepší kamarádce. Občas si říkám, že to, na co se každý den dívám v zrcadle, ani nemůžu být já. Kruhy pod očima, od četných probdělých nocí, propadlé tváře, rysy v obličeji pokřivené hrubými slovy, které mi proti mé vůli čím dál častěji unikají z úst. Nos trochu nahoru a lokty doširoka od těla, člověk se přece musí umět probít světem. Ale sama vím, že tohle nejsem já a nejsem ani ten, kdo by si mě takovou přál. Ale copak nechápe, že kvůli němu bych byla odhodlanější s tím něco dělat? Musím mít přece nějakou lepší motivaci se změnit, než jenom tichý nářek svého svědomí. V oknech zařinčely tabulky a najednou tma. Jistě, i doteď byla v pokoji tma, ale teď je větší. Z venku se ozvalo srdceryvné zakvílení meluzíny, které přes naše staré dřevěné okenice znělo obzvlášť efektivně. Nahlídla jsem zpátky směrem k oknu a došel mi důvod toho ještě většího setmění. Pouliční lampy zhasly. Asi elektřina. Jak by bylo jednoduché vykolejit celý svět. Stačí jeden větší výpadek a lidstvo je namydlené. Stačí tak málo ke zkáze. Co dokáže jedna jaderná zbraň? Stejně jako stačí málo k pobourání jistoty, na které jste doposud stavěli. Nebo to nebyla jistota? Nebo jsem si jenom myslela, že ho znám? Možná to byla jenom moje představa o něm. Možná ten obraz, který jsem si o něm v mysli vytvořila, byla jenom volná improvizace na téma on a náš první společný puťák. A co když všechny naše chatové konverzace byly jenom podporou pro mou příliš růžovou bujnou fantazii? A nyní si nechci připustit nic, co by nesouhlasilo s mým vysněným ním. Možná proto mě tak bolí poznání, že je jiný. Pokoj ozářil jasný blesk. Ale kdybych si připustila realitu, mohlo by být všechno jinak. Na chvíli vypínám a snažím se vybavit si naší poslední konverzaci přes fb. >> /13:46/ "Ahoj :)" /13:46/"ahoj" /13:46/ "Jak se máš?" /13:51/ "ale jo jde to" /13:51/"Tak to je fajn :)" /13:51/":-)" /13:55/"a co ty?" /13:55/"mohlo by být líp, ale v podstatě si nemám na co stěžovat." /13:59/"dneska nám odpadl odpolední tělocvik, tak jsem se dostala dřív domů :)"/14:02/"aha..." /14:13/ "promiň musím jít, anatomie..." uživatel je offline /14:14/"jo tak hodně štěstí, ahoj :))" uživatel je nedostupný, váš vzkaz byl odeslán do Zpráv. << Když se nad tím tak zamyslím, docela chabý. Možná už to tak bylo posledních pár měsíců až na pár světlých výjimek. Možná už vím, v čem je ten problém, nesmím mu tolik psát. Z přemýšlení mě tentokrát vytrhl mobil, který se s jemným zahrčením pootočil na poličce. Beru mobil do ruky a můj první pohled automaticky padá na hodiny. Tři čtvrtě na dvanáct. No fajn, už se ráno vidím, jak vstávám o půl sedmý do školy. Zpráva. Od Bajči. Jistě, už jsem ani nedoufala, že by mohla být od něj, logicky. Vždyť ani nemá moje telefonní číslo. Nemuzu spat, beztak je to tim, ze ty taky nespis. Nedelej si z toho hlavu. Co ja ho znam, vzdycky byl takovej, jako na tom poslednim putaku. To mozna pred tim byla jenom nejaka slaba svetla chvilka. Nech to nahode. Treba se nekde potkate a popovidate si. Ted uz spi. Bajca:) PS: hnusna bourka, vypli nam elektrinu. Světlá chvilka? A to se dělá dávat světlý chvilky, aby si pak hloupý holky prosnily půlku života? Bajča je jediná, kdo o něm ví. Ale stejně mám pocit, že mi rozumí čím dál míň. Možná i já jsem až moc citlivá. Na chvilku jsem se uklidnila a zkoušela, jestli náhodou neusnu. Ale ne. Má hlava byla čilá jak po extra silné dvojité dávce kofeinu. Možná, že nemůžu spát jenom proto, že se ode mě něco čeká. Co můžu udělat, abych ztišila hlavu? Měla bych se rozhodnout. To je ono. Musím se rozhodnout. Prostě mu teď už nebudu tak často psát. Dřív jsem mu taky nepsala a on se občas ozval sám. A taky už nechci na akce jezdit jen kvůli němu. Protože pak mě zklame on a já pádem odsoudím celou akci, i když jsem si ji mohla parádně užít i bez něj. Prostě se jím přestanu zabývat. Dobře, že jsem mu tenkrát nenapsala, co mi srdce diktovalo. Alespoň je to teď jednoduší a ušetřené o pár slz. Zamilovanost prostě netrvá věčně. Jak se psalo v jedné knize: "Pro muže a ženu, kteří se sobě navzájem líbí a cítí vzájemnou náklonnost, existuje jeden magický okamžik, který je spojí: okamžik uchvácení, kdy zájem jednoho o druhého vyvrcholí. Je to pomíjivá chvíle, a když se jí nechopíme, nemusí se už nikdy opakovat." Není proto na místě už se tím dál trápit, ne? Nechci přece svůj život zarazit na prvním kameni úrazu. A navíc. všechno může být nakonec jinak. Vždyť já ho stejně zatím ani pořádně neznám... Zadívala jsem se do stropu. Moje rozhodnutí zafungovalo jak magická formule. Oči najednou začaly vlhnout, obraz rozostřovat a za chvíli už jsem - alespoň na pár hodin - nevěděla o světě...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 terka-vesela terka-vesela | 2. července 2012 v 20:29 | Reagovat

na jednom místě se ti nesmyslně střídá minulý a přítomný čas, ale jinak se mi to líbí... vše je popsáno do detailu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama