Prodloužená v nejistotě

16. března 2013 v 18:58 | Mikča ;) |  Jednorázovky
Drazí přátelé,

uprostřed školních dní a všech možných i nemožných povinností se navracím a přináším vám povídku, kterou jsem napsala kolem Vánoc kvůli soutěži v jednom časopise. Je z prostředí, které teď znám důvěrněji než dřív, a to z prostředí tanečního... :)



PRODLOUŽENÁ


"Na tý soutěži musíte vyhrát!" šťouchla do mě Sandra a spiklenecky zamrkala. "Nikdo netancuje líp, než..."

"Mně by stačila i bramborová," přerušila jsem Sáju rychle. Jsme kamarádky už od prváku a já ty její sklony k přehánění znám moc dobře. Je pravda, že s Márou nám to tancuje fakt skvěle, ale máme ještě co dopilovávat.



"Ale nekecej, prosímtě. V pátek se určitě blýsknete, uvidíš," přesvědčovala mě. Hm, když se nad tím zamyslím, určitou šanci máme. Teda pokud zase Mára nezačne blbnout...



Po škole jsem zamířila do knihovny. Bylo tam nějak narváno. Asi si všichni dělali před pololetím zásoby v naději, že přes Vánoce ještě doženou povinnou školní četbu. Musela jsem se usmát, když jsem si uvědomila, že jsem také vlastně jeden z těch beznadějných případů.

"E-, e-, e-... Erben, tady je," šeptala jsem si pro sebe a přejížděla očima regály plné poezie. "A ještě Mácha,... Mácha, Mácha..." zahlídla jsem Máchůj Máj v té nejhořejší poličce. Natáhla jsem ruku, ale ta se na hřbetu knížky setkala s rukou cizí. Konečky prstů mi projel sotva znatelný paprsek tepla, který se někde v dlani ztratil v tepu mého zmateného srdce. Vylekaně jsem se obrátila.

"Máro...? Co tady děláš?!" Chtěla jsem dlaň rychle odtáhnout, ale on se jenom usmál, v jedné ruce uvěznil mou prchající dlaň a tou druhou mi podával knížku.

"Ahoj Veroniko, no, chtěl jsem si vypůjčit Máj, máme ho mít do pololetí přečtenej, ale je tady poslední, tak si ho vem... Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas..." recitoval a sledoval moje reakce. Když však viděl, že jen stojím a nepřítomným pohledem zírám skrze něj, vrazil mi knížku a měl se k odchodu. "Uvidíme se v pátek, teď už spěchám na bus..." dodal na vysvětlenou, a když uvolnil sevření, ještě mi zlehka přejel palcem po prstech a byl pryč. Proč mi tohle dělá? Začal už v druhých tanečních. Prvně jsem to brala jako srandu. Při tanci se zkrátka na kontakt partnera s partnerkou dbá, ale postupně jsem si uvědomila, že mi to začíná vadit... především proto, že nevím, na čem jsem. Co když on si od toho slibuje něco víc? Asi bych mu měla říct, že... ale raději ne. Ne teď. Nechci to pokazit a třeba si to jen namlouvám...





"Vypadáš jako princezna," zhodnotila můj zjev moje sestra Nikol a hned hmátla po foťáku.

"Notak holky, kde jste?" ozvalo se z předsíně. "Pospěšte si, za půl hodiny máte sraz a já stovkou letět rozhodně nehodlám! Silnice jsou namrzlý..."

"Však už jdeme, mami!" křikla jsem a spěšně sbíhala schody. "Jé, ještě ten bílej kapesníček pro kluka!" plácla jsem se do čela, sotva jsem si nazula druhou botu. "Nikol, prosímtě..." Ale Nikča už byla i s kapesníčkem dole.

"Zapomněla sis ho na stole. Příště si ho dej raději rovnou do kabelky, ale teď už pojď, honem! Je to přece tvoje prodloužená!" pobízela mě. Bílý kapesníček s vyšitým monogramem. MM - Marek Minařík... Marku, dneska to vyhrajeme...



Přijeli jsme na poslední chvíli, ale všechno nakonec dobře dopadlo. Bílá polonéza rodiče ohromila a nadšeně tleskali. Pak pár tanečních sérií a už zvali na parket deset soutěžních párů, které byly vybrané během lekcí a mezi které jsme patřili i my.

"Máš strach?" zašeptal mi Mára do ucha.

"Ani ne, docela se těším..." usmála jsem se zamyšleně.

"No, to já taky, ale přece jen. Přijdeš mi dneska nějaká smutá, co je, Veru?"

"N-nic,... Marku, to dáme!" usmála jsem se pevněji a odhodlaněji, ale v sobě jsem měla zmatek. Sice ho nikdo nepozval a v sále jsem ho taky zatím neviděla, ale co když se přecejen objeví? V úterý jsem mu psala, že mám dnes prodlouženou a docela se zajímal. Na to, jak si píšeme už dlouho a občas není co říct, tak se v to úterý zase nějak rozjel. Ptal se mě na všechno možný i nemožný, na školu, kamarády i na taneční. Řekla jsem mu o soutěži i o našich reálných šancích na úspěch. Ptal se i na tanečního partnera. Hm, Máru jsem mu vychválila, ale kdyby tak věděl, že stokrát raději bych celý večer protančila s ním...

"No tak, Veru! Jdeme!" zatřásl se mnou Mára nervózně a já se do něj honem zavěsila a společně s ostatními devíti jsme slavnostně nastoupili na taneční parket. Nejistě jsem se rozhlédla, ale v přítmí sálu nešlo obličeje rozpoznat.

"Dámy a pánové, prvním ze třech soutěžních tanců je anglický waltz..."

Pluli jsme parketem a já si jen dávala trochu pozor na ten správný odklon.

"Můžu něco zkusit?" zeptal se potichu Mára. "Neboj, jen tě na konci trochu víc zakloním. Je to taková ta mírně padací figura, už jsme ji myslím taky jednou zkoušeli..."

Jen jsem pokrčila rameny. "To je na tobě, ty vedeš..." A tak to Mára zkusil. Ale neměl to dělat. Ne snad proto, že bych zakopla, nebo spadla, nebo prostě nepoznala, co má v úmyslu, ale proto, že při záklonu mi padly oči na osobu sedící u jednoho z předních stolů... Byl to ON.

Ztuhly mi nohy. Tak přece přišel. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat, nebo se bát. Tak dlouho jsme se neviděli. Jen si píšeme a potkáme se sotva jednou za rok. Kdysi jsem do něj byla bláznivě zamilovaná, ale pak to odeznělo. Tak proč mi najednou dřevění nohy, mravenčí ruce a zrychluje se tep, když jej vidím?

"Veru, připrav se, teď bude jive a to znamená latinský držení," prohodil Mára jakoby vesele, ale neušel mi nervózní podtón. Až teď jsem si uvědomila, že se stále zády opírám o jeho pravou ruku a křečovitě svírám ruku levou. Mírně jsem se začervenala a rychle povolila sevření. Postavili jsme se naproti sobě a dlaně v dlaních jsme čekali na první tóny písně.

"To dáme, Veru," mrkl na mě pro změnu on a palcem provedl zase ten rychlý nenápadný pohyb přes moje prsty jako ve středu v knihovně a jako v několika předcházejících tanečních. Čekal, že se usměju, ale já jen chtěla automaticky odtáhnout ruku. Jeho stisk zesílil, ale nejspíš to bylo proto, že z reproduktorů zaburácela předehra a za chvíli už se mi hlava zatočila v rytmu svižné latiny. Spojka, triola, triola, spojka, triola, triola, spojka... znělo mi v hlavě. Spojka, triola, triola... Jedním okem jsem koukla na Máru. Neznatelně se usmál a protočil mě bránou vedle sebe. Tančili jsme teď čelem k divákům a já opět zastihla JEHO pohled. Stěží jsem udržela na tváři úsměv. Nohy mi ztěžkly a cítila jsem, že chvilkama vypadávám z rytmu. Najednou jsem si ten tanec vůbec nemohla užít a jen jsem odpočítávala vteřiny do konce písničky...

Posledním tancem bylo tango a já byla konečně ráda, že se nemusím smát. Popravdě jsem se docela naštvala, protože když jsme přecházeli zpět do standardního držení, Mára si zase neodpustil malé pohlazení a já si začala uvědomovat, co vlastně dělám. Vždycky jsem snila o chvílích, až budu mít ke komu se přitulit, až budu mít někoho, kdo mě obejme, až budu mít vedle sebe osobu, která mě starostlivě vezme za ruku a já budu vědět, že jí na mě záleží. Ale tohle se mi nelíbí. Máro, ty začínáš ze špatnýho konce. Tanec byl v plném proudu a do hlavy mi stoupala dramatická hudba. Najednou mi začalo vadit vlastně úplně všechno. Vždyť se známe sotva pár týdnů a už se při každém loučení objímáme, pořád mi tady hladíš ruce, ptáš se, co mi je a myslíš si, jak mě znáš, že poznáš, když mě něco trápí, tak samozřejmě předvídáš, že se zase v pátek uvidíme. Chováš se ke mně, jakobych byla dávno tvoje, ale vždyť já ti ještě žádný slovo nedala! A navíc... - je tu ještě ON...

Tanec skončil a skončila i soutěž. Mezi vyhlášením výsledků byla ještě jedna taneční série pro všechny.

"Tak co, zaimprovizujeme?" usmál se opět Mára tím svým sebejistým pohledem, ale já jsem jen zbaběle prohlásila, že si potřebuju na chvíli oddychnout. Ve skutečnosti jsem ale pochopila, že další tanec s ním bych už možná nesnesla, a tak jsem mu nenápadně navrhla, že by mohl vytáhnout Nikol. Prvně se mu to moc nezdálo a dotazoval se mě, jestli jsem v pohodě. Když jsem jej ujistila, že jo, že si vážně potřebuju jenom chvilku sednout, souhlasil. Odvedl mě k našemu stolu a ségru vyzval na mé přání k tanci.

Ztěžka jsem dosedla na židli a zdrceně se opřela. Co se to se mnou děje? Vždyť to bylo fajn. Byli jsme kámoši. Mára mi vlastně až na těch pár dotyků nikdy nic neudělal, i když mě občas štvou ty jeho sebejistý řeči. A to naše objetí bylo přece vždycky prostě jenom "friendly".Nebo ne?

"Veru, není ti něco?" zkoumala mě maminka svýma neodbytnýma očima.

"Ale nic, jen mě trochu bolí hlava," odvětila jsem. Nechtělo se mi teď s nikým bavit.

"To máš z toho tancování, že tys zase během dne pořádně nepila?" přistrčila ke mně sklenici pomerančového džusu. Jak jsem pohlédla na sklenici, probudila se ve mně taková žízeň, že jsem měla džus okamžitě v sobě. Mamka se jen usmála: "Vážně vám to šlapalo, až jsem koukala," prohodila, zatímco Mára s Nikol trsali a na celé kolo zpívali "hledá se žena".

"Díky mami... promiň, půjdu se na chvilku projít, potřebuju trochu provětrat, je tu hrozně," zvedala jsem se ze židle.

"Ven ale nechoď, jen do předsálí, nebo si vyzvedni kabát, ať nejsi nemocná!"

Její slova zanikla ve vřavě a nadšeném volání, že jen taková ona může být, a já už mířila k východu. Kabát zůstal viset v šatně. Jenom na chvilku, říkala jsem si. Postávala jsem před budovou kulturního domu a znovu jsem přemýšlela. Proč? Proč se všechno náhle tak změnilo? Vždyť on Mára není zlý a dřív jsme se spolu u tance hodně nasmáli. Byla to sranda, ale pak? Vždyť to napadlo i mě, že by se mi docela líbil, ale náhle mi začala ta blízkost vadit. Je to nějakej blok. Možná je to tím, že se zase ozval on. Ten, co tam teď v sále sedí jakoby nic a možná právě protáčí nějakou slečnu. On, se kterým jsem si dlouhý roky prakticky jenom psala a tajně si v představách malovala, jaké asi bude naše další setkání. Ten, do kterého jsem byla tak zamilovaná, ale chtěla jsem ho nejprve poznat a čekala jsem tak dlouho, až zamilovanost odezněla. Nebo ne? Proč se on tak najednou v to úterý ozval? Proč se najednou objevil tady? Je tu vůbec? Za celý večer jsem s ním ještě nepromluvila. Mohl by teď přijít za mnou, položit mi na ramena svůj černý kabát a vše by se určitě vysvětlilo... Zavrzaly dveře a ve mně svitl plamínek naděje.

"Verčo! Pojď rychle! Vyhlášení!" Mára? Copak to není ON?... Rychle jsem vklouzla do sálu a byla jsem až překvapená, o kolik je vevnitř tepleji.

"Dobře," blesklo mi hlavou, "když budeme s Márou první, počkám jestli se rozhoupe a budu vědět, že to s ním můžu zkusit, ale když budeme druzí, půjdu za NÍM, pro nic za nic přece nepřijel."

Nastoupili jsme zase doprostřed parketu a očekávali výsledky. S rozrušením jsem sledovala, jak kolem mě odpadávaly ty páry, které skončily na desátém, devátem, osmém, sedmém, šestém, pátém, čtvrtém...

"A teď přejdeme ke stupňům vítězů... Na třetím místě se umístil pár... - Marek Minařík a Veronika Šimečková, gratulujeme a poprosíme vás, abyste šli sem za námi..." Třetí? Vlastně proč ne, třetí místo je také krásné. Lepší než brambora. Ale...



Cestou domů jsem nemluvila, jen se dívala oknem z auta ven na míhající se noční krajinu. S NÍM už jsme se pak nějak minuli a než jsme odjeli, už jsem ho neviděla. Ani nepřišel pogratulovat. A Mára? Mára se se mnou rozloučil hned po vyhlášení, že prej musí chytit poslední vlak, ale hrozně mi děkoval a ujišťoval mě, že třetí místo je taky fajn.

"A uvidíme se nejdřív zase v pátek..." dodal při odchodu. Hm, oba zmizeli, jen já jsem byla ponechána svému osudu utápějíce se v nejistotě. Obrátila jsem zrak k nebi. Bože, jak si tohle mám vyložit? Proč jsme neskončili první, nebo druzí? Mohlo to být méně složité, ale teď? Teď se opět nic nevyřeší… Vhrkly mi slzy do očí... Rychle jsem hledala kapesníček v kabelce, abych si utřela kapičky toho osoleného bolu, ale místo kapesníčku jsem našla malou kartičku, kterou jsem dostala před týdnem od Sáji. Bylo na ní napsáno: "Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Jer.

29:11"

Tenhle úryvek mě dojal ještě víc. Náhle jsem pochopila, že Bůh mě má stejně ze všech nejraději a že se o mě postará... Možná není nutné všechno vyřešit hned... Možná to tak mělo být... A možná je ještě příliš brzy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 R. R. | Web | 16. března 2013 v 19:33 | Reagovat

Hezká, čtivá povídka... I pointa je milá:) Jen mě osobně vadí takové to přehnané označování "ON"... Přijde mi to dětinský :D..ovšem to je jen moje úchylka proti tomu:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama