Srpen 2013

...Na mě se dívá a nevidí - zamčenou bránu dokořán...

4. srpna 2013 v 15:29 | Mikča ;) |  povídky
...přišla a nic neříkala, jen se sklonila k barelu vody, aby uhasila plamen bosenských paprsků. Chvíli se snažila si ho nevšímat, nepřišla kvůli němu, má záminku - žízeň - , ale ona by neoklamala ani kočku, natož sama sebe, moc dobře věděla, proč je tu, ale dělala, že si ho nevšímá. Dívala se širokými prosklenými okny na nedaleký kopec. Pod pár keři se bělaly ostré kameny, které v záři zapadajícího slunce chytaly načervenalý odstín.
I přes to, že se velmi snažila vypadat nenápadně, nebo alespoň zaujatě bosenskou krajinou, stejně si byl jistý, že ho kosým pohledem sleduje. Co s tím? Nic... byl zabrán do jakéhosi článku a modravé světlo notebooku ozařovalo jeho tvář.
Kolikrát už si pomyslela, že hezčího kluka ještě neviděla, ale říct to jemu? Ne! Neřekne mu to, protože by si hned mohl něco myslet a akorát by se to pokazilo, a to ona nechce. Nebo ano? Nepřiznala by si to... Venku se zvedal mírný vánek a pohrával si s lístky trnitého keříku. Nakonec to nevydržela a obrátila se čelem přímo k němu. Dlaněmi se opřela naproti o stůl a už už se nadechovala - ale nakonec slova polkla a její výdech splynul se závanem toho lehkého večerního vánku.
TICHO
Všiml si jejího pohledu, ale nevěděl, jak si jej vyložit, a proto se opět zahleděl do svého notebooku. Na sobě však stále cítil její zelenavě hnědé oči. Znal ji sotva pár dnů, věděl, že není zlá, ale tohle neměl rád. Ať řekne, co chce, nebo odejde - jen žádná nejistota. Dusil v sobě výkřik, chtěl se ohradit, když se za ním ozvalo, jako půlnoční Križevac tiché, "Ahoj"...