Červen 2014

Sdílení, nebo život?

3. června 2014 v 16:47 | Mikča ;) | Úvahový text |  Úvahy
Nežijeme. Místo toho se nahráváme. Když ná kapela koncert v klubu, nevidí diváky, ale mobily, které na ni míří. Svůj život posíláme na síť, aby se na něj mohli všichni podívat. Nežijeme pro sebe, ale pro svůj facebookový profil...
Musím si i sama před sebou přiznat, že ačkoli se v poslední době snažím svůj čas věnovaný sociálním sítím omezovat, často trávím desítky minut "civěním do zdi", čili procházením nových příspěvků od mých přátel, kteří na facebooku sdílejí neobvyklé zážitky i postřehy a momenty z každodenního života, a často se také přistihnu, jak jim vlastně jejich "bohatý život" zvávidím. Když si potom plánuji své vlastní aktivity, sním o tom, jak s přáteli vyjedeme na kolech či uspořádáme trampskou výpravu, nafotíme spousty fotek a já budu konečně mít co vyvěsit na svoji facebookovou zeď. Přijde vám to nenormální, praštěné, či dokonce "uhozené"? Mně vlastně také. Ale smutné je, že většina mladých lidí tímto způsobem sdílení svůj život skutečně prožívá. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, dětská hřiště jsou opuštěná, v parcích pobíhají psíci, kteří marně čekají na páníčkův povel "aport", protože jedinou věcí, kterou páníček zrovna drží, není kus větve, ale černá krabička, ve které si nosí s sebou všechny přátele, aby mu náhodou neunikl nějaký nový status.
V nedávné době jsem zhlédla video pojednávající o nebezpečí sdíleného života jakousi populárně-naučnou formou. Velice se mi líbilo a zaujal mě v něm jeden důležitý fakt, a to ten, že vše, co na sociálních sítích zveřejníme, všechny příspěvky, fotografie či zprávy přátelům, všechno je zcela bez emocí. Jsme zahlceni holými větami, pouhými informacemi, bez jakéhokoli hlubšího citového projevu. Existují sice jakési obrázkové emotikony, tzv. smajlíci, které by nám v tomto ohledu měly pomoci, ale opravdu si myslíte, že pouhé obrázky dokážou vyjádřit upřímnou radost z nového kola pod stromečkem, že nahradí zářící oči při pohledu na nový přírůstek do rodiny nebo skrze obrazovku přenesou dusnou atmosféru přijímacích zkoušek? Přijde mi, jako bychom se přestávali zajímat o skutečné pocity svých přátel a omezili jsme se pouze na čtení jejich facebookových statusů či na chatové konverzace. Přitom všichni víme, jak je nedostačující ve chvílích hlubokého smutku komentář typu: "tím si musel projít každý - bude líp", kterým si např. spolužák odbyde svou "funkci přítele" a více se o nás nestará...
Já jsem se rozhodla zvednout hlavu od svého počítače a pokouším se více dívat kolem sebe. Když ale vidím všechny ty oči neustále upřené "do zdi" facebooku, napadá mě ta pověstná otázka: kam toto spěje? Ve svém okolí poznávám stále víc mladých lidí, kteří jsou smutní, nespokojení se svým životem. Možná proto, že ani opravdový život nežijí. Těžko se bráním závisti, když mi rodiče vyprávějí, jak společně s kamarády zažili neopakovatelné chvíle, které si dodnes uchovávají v paměti. Pokud dnes zažijeme něco výjimečného, ihned se s tím musíme pochlubit na facebooku. Ale takové chlubení, to je jako bychom běželi na náměstí a vykřičeli tam své zážitky kolemjdoucím. Všichni by to slyšeli, ale koho to skutečně zajímá?
Podle mě je život na facebooku až moc smutným příběhem a všechny ty problémy, o kterých jsem se zmínila, mě nutí k povzdechu: "šťastný, kdo si facebook nikdy nezaložil..."


_________________
pozn.1 - kontrolní školní slohová práce, na výběr bylo z pěti maturitních témat - moje téma: SDÍLENÍ, NEBO ŽIVOT - úvahový text vycházející ze zadaného textu, kt. jsem použila jako první odstavec své práce
pozn. 2 - prosím případné filuty, aby nekopírovali můj text do svých domácích úloh
pozn. 3 - odkaz na zmiňované video: http://vimeo.com/94168275