Říjen 2015

Tonoucí kroky

27. října 2015 v 19:50 | Mikča ;) |  básničky
Nevím, jestli znáte ten pocit nenadálého vzplanutí, které hoří, ještě když onen malinký okamžik už dávno odvál podzimní větřík. Takové plameny a plamínky, do těch samy Múzy přikládají, a verši ovinují bolavá srdce...

TONOUCÍ KROKY

Pro růžový záblesk
chodívám stokrát
na to jedno místo
Touha, co svírá,
nese mé kroky
Tobě vstříc

Ale ty nepřicházíš...



Taneční endorfiny - aneb radost z pohybu

21. října 2015 v 12:54 | Mikča ;) |  Ze života....
V sobotu nám prvním přímým přenosem z Barrandova začala další řada Star-Dance... aneb když hvězdy tančí. A začala opravdu velkolepě - společnou choreografií profesionálních tančeníků a připojili se k nim i porotci. Nemohla jsem si nevšimnout jak byli všichni usměvaví, radostní a energičtí. Někdo by mohl podotknout - ano, ale to je taková ta herecká maska - oni se přece musí usmívat! Já mu na to ale odpovím - NEVĚŘÍM!

Možná pouze částečně. Člověk se musí ze začátku nějak naučit bojovat třeba s trémou a s psychickým vypětím, a tak třebas nasadí i zmiňovanou masku. Ale jen se na ně podívejte!

Porota

Kterak se v IT servis call-centru pobavili na můj účet

20. října 2015 v 16:07 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
Možná znáte ten pocit bezmoci, když vám po čtrnácti dnech začne zlobit úplně nová věc. A co hůř, když se jedná o fungl nový notebook, který jste si jako vysokoškolský prvák opatřili především ke studijním účelům. Musím říct, že hned od začátku s tím byly akorát problémy...

Po setkání

18. října 2015 v 10:26 | Mikča ;) |  básničky
PO SETKÁNÍ


Kolik dní trvá jeden rok,
co v létě končí a v zimě začíná,
tolik stejných prázdných snů
přinášejí jitra bezesná.

Kolik má hodin tento rok,
co jednou snění zakáže,
tolikrát jsem se vzdávala,
abych pro jednou měla dost kuráže.

Kolik má dlouhých minut rok,
který zas jednou spatřit mi tě dá,
tak dlouho a ještě stokrát víc
trvá dnes minuta jediná...


Dobrodružství na Českých drahách

12. října 2015 v 22:47 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
Nikdy jsem tolik necestovala vlakem jako za středoškolských let v Třebíči. Nikdy jsem ale nezažila takových dobrodružných chvilek jako ve vlakových spojích na trase Brno-Moravský Krumlov. Moc dobře si vzpomínám na jednu historku, která se udála tři roky zpátky, když jsem v létě cestovala z Celostátního setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou.

Ustarané Brno

3. října 2015 v 21:59 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
Ano, nevěřili byste, s jakou až starostlivou péčí se mnou lidé kolem mě jednají. Jako podklad svému nadpisovému tvrzení tu mám pár vybraných případů...

Profesoři (Magistři, Doktoři, proděkani, odborní asistenti, atp.) - klasicky první otázka, když přijdou do hodiny - Nemáte s něčím nějaký problém? - tato jejich starostlivost je mi velmi sympatická, protože stojí jakoby v protikladu k tvrzení (mnoha vyučujících), že vysokoškoláci, to už jsou velcí dospěláci, kteří se o sebe mají starat sami a všechny problémy řešit zavčas a věnovat se samostudiu, a tak vůbec...