Hokej v kotli!

10. ledna 2016 v 17:17 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
To je tak, když vám uprostřed zkouškového napíše spolužačka, jestli s ní nechcete jít na hokej. "Bude to super! Provětráme hlavy od učení... navíc je to na tom provizorním stadionu za Lužánkama, ten už tam víckrát nebude. Hokej pod širým nebem a za stovku, na Kometu byly za litr! No ták..." Odolali byste takové příležitosti? No to by byl skoro hřích! Jít na hokej naživo - to znělo samo o sobě dost dobře, navíc jít podpořit svůj univerzitní tým, který pod širé nebe nastoupí proti UK Praha, to jsem vnímala skoro jako povinnost. Věřte nebo ne, nikdy jsem na hokeji nebyla, ale i mistrovství u televize byl vždycky adrenalín, a tak, jak se blížil čtvrteční podvečer, jsem se začínala stále víc těšit...



Jak už to tak bývá, žádný pořádný zážitek se neobejde bez zádrhelů.
  • Několik jich přišlo hned na začátku, když jsme několikrát oběhly stadion sem a tam, než se nám podařilo najít dívčinu s lístkama a vchod na naši tribunu. S těma tribunama to vůbec bylo zajímavý. Už za tmy (a za pár minut 18h - začátek zápasu) jsme došly k jedné obrovské řadě. "Promiňte, tohle je řada k tribuně A?" "To nikdo neví!" odpověděl pobaveně chalan ze skupinky před náma. Tak jsme tam chvilku postávaly, ale pak kamarádka najednou vybočila z řady - "Tam je nápis tribuny C, my asi musíme jít ještě dál!" Když jsme kousek popošly, uviděly jsme plakát s Áčkem. Jo, to bude ono! A vecpaly jsme se do houstnoucí fronty. Řeknu vám, že takovou tlačenici jsem zažila jenom v pražském metru - a mezi všemi těmi vysokými mladíky jsem si připadala jaksi utopená. Jen úsměv malé holčičky kousek vedle mě mě utěšil, že v tom nejsem sama. Když jsme se protlačily skoro až k bráně, pojala jsem velké podezření, že jsme špatně. Přečetla jsem si totiž pořádně plakát nad vchodem: Tribuny C1, C2, C3 Vchod A. Cože? Jakej vchod? Snad se nebudeme muset tlačit někam úplně jinam?! Naštěstí to kamarádka vzala do svých rukou a nedaleko stojící strážník nás uklidnil, že jiný vchod na této straně kluziště otevřen ani není. "Kluci doprava, holky doleva!!!" zařval za chvíli ten stejn strážník. Až potom jsem si všimla, že pod bránou jsou dve uličky ve kterých stojí dvojice strážníků, jeden že ohmatává kabelky a batohy a druhej vás "objíždí" jakýmsi detektorem. "Nevadí, že mám u sebe pepřák?" prohodila jsem se vtipem. Nikdy ho u sebe nemívám, nejspíš proto, že jsem dlouho žádnej neměla. Tenhle jsem dostala letos na Vánoce od bráchy. "Miki, to vadí! Na hokej nesmíš mít u sebe pepřák, to je zbraň!" řekla kamarádka. Prvních pár vteřin jsem myslela, že to říká jen tak, aby mě vystrašila. Když jsem ale viděla ty strážníky, došlo mi, že to myslí vážně. Kurník, co teď? Kam s ním? Do kapsy, pod paždí, mezi stehna?! S tím detektorem to stejně hned ohalej... A nechci jim ho tady nechat, vždyť ho mám sotva měsíc... Kdo to moh' tušit?! ...

  • Důležité bylo, že jsem se nakonec dostala dovnitř, a protože se už hrálo, spěchaly jsme s kamarádkou ke své tribuně najít si místo. Teprve teď jsem uviděla, jak je ten areál vlastně veliký a že fanoušci, co přišli podpořit univerzitní hokejisty, sotva zaplní polovinu stadionu. To mě trochu zklamalo. Myslela jsem, že nás tam bude víc. Po napomenutí od mladého vojáka, že na schodech stát nemůžeme, jsme se vměstnaly zhruba do prostřední řady naší Masaryčkové tribuny. "MASÁÁÁÁRNA BR-NO!!! BRNÓÓÓ VY-HRA-JE!!!" Co je zas tohle? Ani jsem se nestihla rozkoukat a uvědomit si, že hra na ledě už je doopravdy v plném proudu, když tu moji pozornost upoutal bubeník s "vyvolávačem". Ti se mi líbili - snažila jsem se s nima fandit o sto šest a musím říct, že ten večer jsem je obdivovala, jak během zápasu stále neúnavně a vytrvale pobízeli lidi k fandění, i když, jak mi bylo řečeno, lidi oproti zápasům Komety, vůbec pořádně nefandili. A když se náhodou spustilo nějaké spontánní fandění, byla to taková sprška nevybraných slov na stranu protihráče, až jsem si říkala, jestli už to není moc. Dokonce kdosi za mnou krátce zaskandoval "FANDÍME SLU-ŠNĚ!" - pěkná snaha umírnit dav, ale bez výsledku... Být hráčem Karlovky a slyšet tohle, normálně ze sebe shodím dres a osentativně odkráčím do šatny...

  • Pražáky to ale zdá se nakoplo, protože po druhé třetině vyhrávali tuším 3:2 (jestli to někdo víte přesně, tak mě prosím opravte). A přesně tato moje nejistota svědčí o další věci, která mě trochu překvapila, že fanoušek na živém zápase vlastně vůbec pro samé fandění nesleduje hru. Teda nevím, jestli to bylo tím, že jsme se opravdu ocitly v bezprostřední blízkosti bubeníka - tedy v samotném fanouškovském kotli, nebo to platí obecně, ale nemohla jsem vůbec udržet pozornost na puku. Kdo by to taky dokázal, když se hra každých třicet vteřin zastavovala pro nějaký zaázaný manévr (nebo gól). A to jsem si původně myslela, že když má hokej 3*20 minut, že nejpozdějí do 1,5h celkem je po všem :D


Musím se přiznat, že jsme s kamarádkou do konce nevydržely. Ona spěchala na vlak a já - co bych tam sama dělala? Hlasivky už jsem měla vyřvané, nohy od železné konstrukce promrzlé (nezapomeňte, že se zápas odehrával skutečně pod širým nebem!), navíc jsme prohrávali...

A ačkoliv jsem tedy nezůstala do konce a byla jsem konfrontována s několika zajímavými rozčarováními, musím říct, že za ten zážitek a za tu možnost říct

- už jsem byla na hokeji, dokonce v kotli a dokonce na stadionu pod širým nebem! -

a za ten odpočinek a provětrání uprostřed zkouškového TO STÁLO!!! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama