Listopad 2016

Princové dětských let

17. listopadu 2016 v 19:59 | Mikča ;) |  básničky




Snů plné tajné skrýše,

krabičky z dětství

u studánek zakopané

- cestičky k nim

sníh dvaceti let zavál.

Však přece aspoň na chvíli,

kdyby roztál led dospělosti vážné,

zas vrátit bych se mohla.

A já vrátit se

k nim

smím!



To princů

na krásných bílých koních

bylo z každého snu

dvanáct do tuctu

a o přízeň mou

sváděli nevědomky boje.

Zatímco oni jen cvičili se

v ctnostech rytířských,

etudami svými

srdce dobývali moje.




Bolest přinášejí

vzpomínky z let dětských,

když zároveň se vidím dnes

kde jsem.

A smutný příběh žiji,

když ohlédnu se kolem

a vidím,

že jsem jediná

princezna bez židličky,

a musím z kola ven.




Že princové

své trůny pozlacené

černookým cizinkám

ponechali všanc.

A Malá mořská víla

bez hlasu -

jen v duchu tiše zpívá

pohádku o naději,

o lásce,

která ztratila svůj glanc.




Snad raději ať sněží,

ať bouře sněhová

se přižene!

jen stěží potom najdu tajnou skrýši.

Ať zamrzne

ta studánka nesplněných přání

a bludička ať pohár zapomnění

mi nabídne.




Já vztáhnu po něm ruce

- už nikdy neucítit

tu bolest z lásky druhých

- už nikdy nepřemáhat

žárlivosti splín.

Ta vidina mě nutí kalich vypít.

Co teď, můj Bože?

Najednou mi bráníš!

rozplynou se mračna,

rozžhaví se Slunce

a za mě padne

přemožený stín.








Chtělo by to báseň...

15. listopadu 2016 v 21:41 | Mikča ;) |  básničky
Něco na rozehřátí chladných podzimních večerů...


Pan učitel drhne...

10. listopadu 2016 v 9:23 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
Už to bude rok, co jsem nastoupila na brigádu jako pomocná kuchařka do jednoho stravovacího provozu. (A koho by zajímalo, jaké byly kolem nástupu patálie, ať se mrkne sem: Špatné číslo adresáta aneb když si s váma brigády hrají na schovávanou.)
Za ten rok si myslím, že jsem udělala docela slušnou kariéru. Z umývačky nádobí a bordelbáby se ze mě postupně stala kráječka zeleniny, loupačka brambor, rozlívačka čaje, královna masárky (=místnost na úpravu masa, tzn. naklepávačka a kráječka masa), smažička řízků... až po dívku pro všechno. Všechno, kromě nádobí. Takže já teď většinu času opravdu trávím v kuchyni a pomáhám, s čím je zrovna potřeba.


Obrázek 1: Umývačka nádobí


Prý mluvím až příliš...

9. listopadu 2016 v 16:32 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
...a ještě ke všemu špatně. Dobrá tedy. Když nemůžu mluvit, rozhodla jsem se vrátit se ke psaní. Takže - vítejme zpátky - vy i já :)

Možná už jste stihli nevěřícně pokývat hlavou. "Špatně mluvit? A to se jako dá?" Ano. Tuto kladnou odpověď mám bohužel možnost pociťovat sama na sobě. Ale vezměme to trošku popořádku.
Už nějaký ten pátek studuju na pedagogické fakultě. A jak by řekla lektorka angličtiny - "my fields of study are" český jazyk a hudební výchova. O to větší průšvih byl, když mi na jaře na foniatrii oznámili, že mám nedomykavost hlasivek. To znamenalo zákaz zpěvu, šetření hlasu a 14 dní jsem denně docházela na obstřiky a inhalace. Poté, co hlasivky opět zešedivěly (ano, šedé = zdravé, zarudlé = problém) jsem se jen tak mimochodem zeptala paní doktorky, jestli už můžu zpívat. "No to vůbec!" Možná to neřekla tak rezolutně, ale v podstatě z odpovědi vyplynulo, že prioritou je momentálně zachránit mou budoucí pedagogickou profesi - tedy hlavně mluvní hlas. A s tímto záměrem se jakákoli jiná hlasová aktivita absolutně neslučuje a i s tím mluvením je problém... Dokážete si představit, že pro člověka žijícícho ze zpívání (často i svých) písniček, to nejsou žádné pěkné zprávy.
Byla jsem nějaký čas docela zmatená. Z foniatrie jsem měla pocit, že už se s tím snad nedá nic dělat, hlasová terapeutka, kterou jsem vyfasovala mi zase vykládala o jazových zpěvácích, kteří si své uzlíky "pěstují" a taky to jde (i když s přísnou hlasovou hygienou), kamarádka z fakulty nad tím úplně mávla rukou - to jsem měla taky. Ale to jenom změníš techniku a bude to v pohodě.
Změnit techniku. To je právě ten úraz kamenem. Během těch 7 měsíců, co už se s tímto problémem potýkám, jsem vypozorovala, že mi opravdu dělá hůř mluvení, než zpívání. Na jedné kontrole na foniatrii jsem se dozvěděla, že mluvím:
  • zbytečně rychle
  • zbytečně nahlas
  • špatně se nadechuju
No a dnes jsem se ještě k tomu všemu dozvěděla, že prý mluvím moc. A to mě hlasová terapeutka jen slyšela, jak jsem na chodbě kamarádce vykládala zážitky z práce. Musela jsem se nad tím zamyslet. Jak je možné, že introvertně a melancholicky založený člověk jako já se o sobě dozví, že moc mluví? Opravdu až tak vybočuju z těch škatulek, ve kterých jsem doposud žila? Asi ano...
...a i kdyby ne, zdá se, že se do těch škatulek budu muset na nějaký čas vrátit. Jak řekla moje učitelka zpěvu, když jsem se jí svěřila, že to nezpívání už nemůžu vydržet - co to je jeden rok v životě člověka? A tak budu muset asi doopravdy vypnout, začít pracovat od nuly a utěšovat se myšlenkami na lepší zítřky...

Obrázek 1: "Jak zlepšit zpívání" - něco takovýho bych taky potřebovala, a ješě člověka, co by mě motivoval
a cvičil ta hlasová a dechová cvičení každý den se mnou...

PS: Myslíte, že mi někdy zmizí ze zpráv z foniatrie poznámka: při fonaci hlasivky tvaru přesýpacích hodin?