Září 2017

Rozpačité baletní dostaveníčko

15. září 2017 v 17:12 | Mikča ;) |  Vysokoškolačka
Je něco málo před půl jedenáctou noční. Před chvílí jsem se vrátila. Z divadla. Mahenova. Tam, kde zlá sudička proklela princeznu Auroru, která se o svých 16. narozeninách píchla o skrytou jehlici v kytici růží, ale naštěstí se našel krásný princ, který ji svým polibkem zachránil a slavila se slavná svatba...
Na některé baletní představení z programu ndbrno jsem si brousila zuby už celou minulou sezónu, ale nakonec zůstalo u oper. Bylo mi ale líto, že mi unikly představení Čajkovského baletů, a tak když mě kamarádka pozvala na představení Spící krasavice, s radostí jsem je přijala. "Dostatečně" poučena díky seriálu Taneční akademie, který jsem za prázdniny stihla zhlédnout nejmíň dvakrát, jsem kráčela vstříc velkému zážitku. Alespoň jsem si to myslela. I kamarádka mě nadchla vyprávěním o klasickém představení, okázalé výpravě a pohádkovém příběhu. A měla pravdu. Pohled na nablýskané dívčí sukýnky a chlapecké bílé punčocháče opravdu těšil. Jenže nějak to nestačilo, aby při odchodu z divadla nepřevládl rozpačitý dojem. Uvědomila jsem si, že je několik věcí, které mi u tohoto baletního představení více či méně chyběly:
  1. Akustika koncertního sálu - to byla první věc, které jsem si všimla hned, jak začal hrát orchestr. Nevím, jestli jste někdy byli v Mahenově divadle, je to takové to klasické divadlo s mnoha ozdobnými štuky, semišem čalouněnými židlemi v hledišti i v lóžích a těžkou spouštěcí oponou. Tehdy jsem poznala nevýhodu jinak útulné a kvůli rozhledu dobré lóže - plný zvuk orchestru do ní jen těžko pronikne. Po přestávce jsem se přestěhovala do prezidentské lóže, kam se zvuk nesl trochu lépe. Dost možná jsem jen zmlsaná mnoha návštěvami koncertů, které se odehrály v místech, kde byla většinou velmi dobrá akustika.
  2. Děj a spád událostí - ano, to mi tam chybělo hodně. Když jsem se zmínila před kamarády o tom, že ten ples v prvním dějství mi přišel moc dlouhý, podotkli - vždyť je to balet, co bys chtěla? Ale já si myslím, že i baletem se dá leccos vyjádřit, že i baletem by se dal vyprávět příběh. Toto představení ale bylo postavené pouze cca na 4 hlavních událostech (což při jednom prologu a třech dějstvích vychází jedna událost na akt), které byly odtančené během několika krátkých minut. A ty zbývající dvě hodiny byla v podstatě pouze baletní čísla navazující jedno na druhé. Vystoupení sólistů se střídalo se sborem, někdy tanečníci odtančili několik sólových výstupů za sebou. A ono když tu piruetu vidíte po dvacáté, přestáváte se soutředit, byť je sebedokonalejší. Navíc mě překvapilo, že v příběhu o spící krasavici se z ničeho nic objeví také kocour v botách se svou micinkou, modrý pták s ptačicí a dokonce Červená karkulka s vlkem. Prý přišly Růžence na svatbu. Ale kromě toho, že svými výstupy prodloužily čtvrté dějství o několik dalších minut, nepřinesly tyto postavy nic nového. Aby nedošlo k omylu - nehodnotím teď kvalitu tanečních výkonů, to bych si ze své pozice diváka tanečního amatéra nedovolila a navíc - našel se i takový, který mě přímo nadchl, a to sólo prince na své svatbě ve čtvrtém dějství. Spíš se snažím poukázat na celou koncepci a zpracování příběhu, která nebyla příliš dějová.
  3. Dramatičnost - celé to na mě totiž působilo jako takové milé pozlátko (a možná to byl účel). Kdyby v prvním dějství v dramatickém okamžiku, kdy se Aurora píchla, osvětlovači nezablikali reflektory a kdyby v posledním dějství nenapsal Čajkovskij majestátný závěr, nedočkala bych se asi vůbec.
Kocour v botách a Bílá kočička na svatbě Aurory a prince (Barbora Bielková a Arthur Abram)

Na druhou stranu musím říct, že výprava byla opravdu nádherná. Klasické zpracování, baletní sukýnky, "dobové" nebo spíš "pohádkové kostýmy". To vše poutalo mou pozornost, když jsem se nesoustředila na výkony tanečníků a tanečnic. Musím také právem ocenit výkony obou hlavních tanečníků, a to představitelky Aurory - Eriky Wakozono, roztomilé drobné japonské tanečnice s nynějším stálým angažmá v Brně, a představitele Prince - Mikalaie Radziushe, sólisty Baletu Maďarské Státní opery v Budapešti, který vystoupil jako host. Zaujala mě také Barbora Bielková v roli Víly rozpustilosti, podle mého názoru ji odtancovala s lehkostí a zároveň s šibalskou jiskrou ve tváři.

Na toto představení jsem se velmi těšila. Bylo to od mých gympláckých let, kdy jsme se školou byli na baletu Romeo a Julie, první baletní představení, které jsem navštívila. Možná že velká očekávání i celková nepoučenost (a taky vrozená kritičnost) způsobily, že jsem nakonec odcházela z Mahenova divadla s rozpačitým dojmem. Opravdu jsou baletní koncerty jen sledem tanečních čísel bez příběhu? Opravdu je porozumění baletnímu umění mému srdci tak vzdálené? Že by balet "nebyl nic pro mě"? Opravdu je to oproti operám takový rozdíl? Opravdu je možné, že mě třeba zaujme moderní balet více než klasika? ...

Jak se zdá, vyvstalo spoustu nových otázek, na které si nedokážu odpovědět bez toho, aniž bych v budoucnu na balet opět zavítala. A vlastně se už nyní navzdory nynějším rozpakům na příští návštěvu docela těším.

Vždyť kolikrát ani rande nedopadne napoprvé podle představ, ale časem se člověk zamiluje! :)