Tag #3 Jak jsem si to musela vyžehlit

8. srpna 2018 v 19:47 | Mikča ;) |  Das bergheime Abenteuer

TAG#3 Jak jsem si to musela vyžehlit


Kromě běžných prací na mě dnes čekalo opět něco nového. Za prvé - vstávání před šestou ranní, abych v šest už nastoupila s kýblem na schody a v sedm se štětcem a barvou na opršené plotní trámy. Natírání plotu po mně vyžadovalo hned po ránu velkou dávku vynalézavosti - plot byl totiž přístupný pouze z jedné strany (ale natíral se z obou, stál nad sjezdem ke garáži … (dobře, vzdávám popis a jdu to vyfotit :D )


(ZOBRAZIT CELÝ TEXT)




Zkrátka byl potřeba natřít i z této strany, která se tyčí nad sjezdem, přičemž žebřík nebyl v dosahu. Navíc z té jediné přístupné strany je podél plotu nasázený maliník či ostružiník roztahující si svoje šlahouny na všechny strany. Tak jsem se mezi trámy i mezi šlahouny všelijak přelézala, prolézala, nakláněla... Nakonec ale všechno dobře dopadlo, až na pár hnědých kapek od barvy na kraťasách a na pár hnědých kapek od barvy ve vlasech, kde to ale naštěstí není poznat.

Zdejší lidé mají asi dobře zmáklou časovou ekonomii, protože ač do oběda (= do 12.00) zbývalo jen pár minut, ještě jsme se s paní matkou pustily do sundávání závěsů a záclon v obývacím pokoji a v ložnici soukromého bytu. Je zajímavé, že tady nepoužívají klasické žabky, ale místo nich jsou v garnyži takové tři kolejničky, kam se závěsy a záclony opatřené speciálními "háčky" (nejsou to háčky, ale nevím, jak to nazvat), zasouvají. Musím říct, že manipulace s těmito kolejničkami při sundávání závěsů a záclon byla paráda. Člověk vlastně jenom jede a závěs padá. Mami - nepořídíme něco takového i k nám domů?

Po obědě jsem měla svou klasickou hodinkovou siestu. Plácla jsem sebou do postele, ale po chvilce převalování jsem zjistila, že spát se mi dnes nechce. Tak jsem přemýšlela, jak těch pár minut volna využiji, jenomže jsem hodnou chvíli nemohla na nic kloudného přijít. Nakonec jsem skončila v jídelně pro hosty. Chtěla jsem si tam z ledničky vzít jen pití, jenomže jsem si všimla, že už je umyté nádobí z rána a tak jsem se pustila do prostírání. Jak se později ukázalo - dobře jsem udělala.

Půl druhá tu totiž byla cobydup a s ní i tento pokyn: "Budeš žehlit." "Žehlit?" vyvalila jsem překvapeně oči, ale jen na vteřinku. Nerada vypadám, jakože nějakou práci neumím, nebo se mi ji nechce dělat. Ale stejně mám pocit, že paní K. můj překvapený pohled zachytila, i když možná jen podprahem. Ukázala mi, kde je prkno, kam si to mám postavit, kde do žehličky nalít vodu a nechala mě v pracovně s čerstvě vypranými ubrusy, závěsy a záclonami. Tak jo. Žehlení. Když se žehlí čistá bavlna, na tom se vlastně nedá nic zkazit. A tak jsem pro jistotu začala těmi bavlněnými ubrusy. Když jsem dožehlila ten první, vlivem profesní deformace převzaté od paní matky, která má na skládání čehokoli svůj vlastní systém, jsem se šla paní K. zeptat, jak že mám ten ubrus složit, abych nenadělala zbytečné záhyby. Zdálo se mi, že byla mou otázkou podobně zaskočená jako já před chvilkou, když mi oznámila, že budu žehlit. "No, normálně," zněla odpověď. Ale pak se zvedla a šla mi to raději ukázat. Když se nad tím zamyslím, připomíná mi to situaci v kuchyni, kdy mě kuchařky poprvé poslali nachystat a nasmažit ve friťáku řízky. Cítila jsem se trochu nejistě, nerada bych udělala něco špatně. A šéf se tehdy zatvářil a prohlásil: "Jen jestli to bude umět." Asi mám schopnost ve chvílích určité nejistoty vypadat jako pracovní analfabet. Vtipné bylo, když šéf za pár dní řekl: "A co kdyby šla řízky nasmažit ona, když to tak pěkně umí!" Tím myslel mě. Tak kdoví co si myslela paní K., když mi dělala instruktáž, jak se skládá čtvercový ubrus. Horší bylo, když došla řada na závěsy - ty totiž ze všech stran přesahovaly žehlicí prkno, takže jsem nevěděla, jakým stylem to žehlit a posouvat, abych to dělala efektivně. Navíc byly nahoře nařasené, takže se nedaly úplně dobře přeložit a žehlit třeba přeložené. A to nemluvím o svém překvapení, když mi řekli, že mám žehlit i záclonu. My ji totiž doma nikdy nežehlíme, ale věšáme ji ještě za vlhka a ona se pak krásně vyvěsí. Ale tahle by prý bez přežehlení zůstala pomačkaná. Nakonec jsem si ale nějak poradila a žehlila a žehlila a žehlila a žehlila, měla sladkodýchánkovou pauzu a pak zase žehlila a žehlila a žehlila … a pak ještě věšala (přičemž nahoru už to bohužel nešlo tak dobře a pohodlně jako dolů). Byla to dneska dlouhá šichta. Přetáhla jsem ji zhruba o hodinku a půl (a s tou ranní hodinkou vlastně o dvě), ale když už to bylo vyprané, tak jsem to vzala jako samozřejmost, že se to nenechá ležet.



Odměnou mi byla vyhlídková jízda po Bergheimu s paní matkou a jejím synem M. To bylo tak. Že mě při první procházce na Maria Plain pozdravil černočerný černoch "Hi!", jsem brala jako snahu turisty navázat nějaký kontakt. Ale že při včerejší procházce mě zdravil cyklista, běžec a pomalu i řidič kolem projíždějícího auta, to už mi začalo být trochu podezřelé. Svěřila jsem se se svými pocity rodičům při večerním telefonátu: "To jim připadá tak divné, že jde holka sama po ulici, nebo co?" říkala jsem jim. Mamka mě hned varovala, že asi jo, protože blízko leží utečenecké tábory a možná jsou zdejší lidé velmi opatrní, a tak se diví mojí neopatrnosti. Hm, je to možné, ale stejně, vzdát se kvůli tomu večerních procházek - to se mi nechtělo. Proto jsem dneska svoje pocity předložila k posouzení ještě zdejší paní matce. Pousmála se: "Tady je jiný kraj. Když jsem v Rakousku začínala, měla jsem podobné pocity jako ty. Pořád jsem koukala do výloh, jestli je na mě něco divného, že na mě ti lidé tak koukají a že mě tak zdraví. Ale pak jsem zjistila, že jsou tady prostě jenom milí. A ne jako u nás." Hm, záhada vyřešena. No jo, ale co ty utečenecké tábory? Paní matka mi potvrdila, že tady opravdu jsou a že je opravdu lepší se jim pokud možno vyhnout a že mi je rovnou ukáže. Synovi dala příkazem vyjet škodovkou a povozit nás po Bergheimu. Kromě utečeneckých sídel (viz fotky: vlevo žlutá stavba za benzinkou, foceno za jízdy, proto tak nepřesně; vpravo focen přímo onen objekt)


byly záchytnými body ještě místní koupaliště, kostelík a několik obchodů, kam by mě třeba mohli někdy poslat něco nakoupit. Nejpodrobnější prohlídku jsem absolvovala ve Sparu - tak uvidíme, jestli až přijde na věc, budu vědět, kde co vzít. My jsme dneska vzali akorát zmrzlinu, objeli jsme ještě kousek Bergheimu a dokonce i kousíček okraje Salzburgu a tím můj dnešní pracovní den opravdu skončil.


- vlastně NE! Ještě mě čeká zalévání truhlíků na balkóně. Ale o tom zase někdy příště!
Vaše M.K.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama