Září 2018

#15 Jak jsem (nedo-) jela k jezeru

5. září 2018 v 20:19 | Mikča ;) |  Das bergheime Abenteuer

#15 Jak jsem (nedo-) jela k jezeru

Zhruba po týdnu vytrvalého zahradnického deštíku a sychravého podzimního počasí dnes opět vysvitlo slunce a opravdu hodně se snažilo, aby nám připomnělo, že astronomický podzim ještě nenastal. To by byl hřích takové krásné odpoledne prosedět na pokoji - to můžu i doma. Ale na poznávání okolní krajiny mi moc času už nezbývá. A tak jsem začala plánovat.
Věděla jsem, že někde za Bergheimem leží jezero Mattsee, neboť před domem máme zastávku autobusu regionální dopravy, která tam jezdí. Když jsem koukla na mapy.cz, zjistila jsem, že to ani není tak daleko. Co takhle jet na kole?! Naplánovala jsem si zhruba tříhodinovou okružní jízdu k jezeru a zpět.. To bych měla stihnout za světla, i když vyjedu nejdříve kolem půl páté. Vypadalo to na krásný výlet.

Obrázek 1 - původní plánovaná trasa

Jenže to by bylo, aby v tom nebyl nějaký zádrhel. První nepříjemnost už přehlížím, co jsem tady, a to, že horské kolo, které mám půjčené, je opravdu hodně podhuštěné - tedy málo nahuštěné, zkrátka schází mu vzduch a je hodně měkké. Už první týden jsem na to upozorňovala a ptala se po pumpičce. Jenomže tu tady nevedou. Prý jenom poprosit pana H. o kompresor anebo navštívit benzinku. A jelikož pan H. má stále tolik práce okolo hospodářství a vysvětlovat na benzince, že potřebuju nahustit kolo, jsem si netroufala, opět jsem tuto nepříjemnost přešla mávnutím ruky a doufala, že to dnešní jízdu ještě vydrží bez újmy na duši.
Vydala jsem se tedy na cestu. Hned za mostkem mě čekalo příkré stoupání: 200 výškových metrů na 2 kilometrech. Ničeho jsem se ale nezalekla, neboť touto cestou už jsem jednou jela na krátkou projížďku a když překonáte to stoupání, otevírá se opravdu krásný výhled na Bergheim a okolí.

Celý článek ZDE!!!


#14 Generál Dampf

4. září 2018 v 21:15 | Mikča ;) |  Das bergheime Abenteuer

#14 Generál Dampf




"… od půlky srpna paní K. žádné hosty moc nebrala. No a když budou volné pokoje, tak se bude dělat generální úklid," řekla mi jednou mezi řečí paní matka. Hm, hm, generální úklid. To se mám na co těšit, pomyslela jsem si s ne příliš radostnými pocity (eufemisticky řečeno) a ve skrytu duše jsem nechala zažehnout jiskřičku naděje, že si třeba tak velký úklid nedovolí svěřit osobě, která je tu teprve několik týdnů.


Ale mýlila jsem se. Brzy došlo na věc. A tak jsem fasovala - kromě běžných pomůcek typu kýbl, hadr, leštidlo, vysavač - dampf mašinu, se kterou jsem se během těch několika týdnů už docela skamarádila, a dva čisticí prostředky v rozprašovači.


Nebudu popisovat, co všechno mě čekalo. Důležité je, že jsem přežila - i když proběhly několikeré reklamace neúmyslně nedokonale odvedené práce. Abyste však nepřišli zkrátka, sdílím několik fotografií, podle kterých si můžete udělat obrázek.

Obrázek 1 - pokoj "po výbuchu" a v popředí zmiňovaná
dampf mašina

Obrázek 2 - pěkně z gruntu - i pod postelí! a když není kam posunout,
musí se rozebrat

Obrázek 3 - na co se asi s touto parní pistolí chystám?

Obrázek 4 - na sprchu a její záludná zákoutí! (trochu mě mrzí, že jsem
nevyfotila i fotku s tím oblakem páry, který z toho vždycky stoupal)



Obrázek 5 - a kdo že tomu všemu velel?
No přece Generál Dampf!
:D :D :D


Obrázek 6 - pokud do rána nepřiletí nový seznam, vypadá to,
že jdeme do finále! :)



Vaše M. K.

#13 Příběh OSAM(ostatn)ĚNÍ

2. září 2018 v 20:35 | Mikča ;) |  Das bergheime Abenteuer

#13 Příběh OSAM(ostatn)ĚNÍ

Přede mnou je poslední týden v Salzburgu a po těch čtyřech týdnech už se můžu téměř cítit, že to tu mám všechno pod palcem. Celý víkend téměř prázdný dům, jenom já, občas pan H., občas paní M., občas kamarádka, ale jinak nikde nikdo… ale pěkně od začátku.
Do Bergheimu jsem přijela s paní matkou a panem otcem v neděli 5. srpna. První týden byl náročný hlavně kvůli zvykání si, zaučování se, a trochu i kvůli stesku. Ale už první týden přišel první krůček vedoucí mě k samostatné péči o chod penzionu. A hned za ním několik dalších.

  1. paní K. byla v luftu a z penzionu odjížděl mladý italský pár. V klidu jsem si nahoře uklízela, když v tom na mě volá paní matka, že přece umím anglicky, ať tam rychle jdu, že potřebuje, abych jim přeložila několik vět typu - za pobyt zaplaťte tolik a tolik, bylo všechno v pořádku? spokojenost? děkujeme, přijďte zas, na shledanou… to, že jsem ze sebe sotva vypotila - everything OK? to už není tak podstatné…
  2. Netrvalo dlouho a jednoho dne mi paní K. při snídani oznámila, že potřebuje jet s mužem rychle nakoupit a že je potřeba, až půjdou hosté na snídani, za nimi zajít a zeptat se, jestli mají všeho dost a jestli něco nepotřebují. To víte, byla jsem vyklepaná. V duchu jsem si nachystala dvě jednoduché věty a doufala, že hosté mi na ně odpoví jenom ja a nein. To se mi v podstatě splnilo.
  3. Takže mě za pár dní už nepřekvapilo, když mi bylo řečeno, že musejí odjet na celý den, že k obědu si mám vzít zbytek ze včera a hlavně zase zajít za hosty. A tak jsem strávila první den téměř samotná v tomto obrovském domě.
  4. Dalším kamínkem do mozaiky tohoto příběhu byl okamžik, kdy u dveří penzionu zazvonil jeden z hostí, když paní K. zrovna odpočívala v ložnici. "U dveří někdo stojí," informovala jsem ji. "Jo, to bude asi ten starý pán. Pozvi ho dovnitř a řekni mu, že má pokoj č. 5 a zaveď ho tam," zaznělo mi v odpověď. Aha. Ok. To nějak dám. Pána jsem uctivě pozdravila, zeptala jsem se ho na jméno, pomohla mu s kufrem nahoru a ukázala jsem mu pokoj. Akorát jsem mu neukázala, kde ráno bývá snídaně a pak jsem celý večer přemýšlela, jestli je tu poprvé a tudíž bude ráno bloudit, anebo tu už byl a tímpádem se trápím zbytečně.
  5. "Zajedeš do Sparu, potřebuju koupit šunku, beru vždycky nějakou, co se mi líbí, můžeš vzít i dva druhy, 20 a 30 dkg," zněl další úkol na cestě k mé samostatnosti. Každé ráno totiž chystají pro hosty švédský stůl a na něm dobrá šunka nesmí chybět. Abyste pochopili, v čem tkví důležitost tohoto bodu, vězte, že jsem musela komunikovat s obsluhou uzeninového pultu, což od nerakušáka taky vyžaduje určitou dávku odhodlání a odvahy.
  6. Myslím si, že hodně mě naučilo i školení v rámci úklidu - takový důraz na každodenní precizní pořádek v prostorách pro hosty, jsem zatím nezažila. A je jasné, že mě to poznamenalo. Včera v jedné restauraci, kterou jsem s kamarádkou navštívila, jsem si během čekání na jídlo všimla následujícího - špinavé zdi u stolečku, vyhořelé čajové svíčky v lampičce, celkově neupraveného a zašlého prostředí (ač na první pohled to tam vypadalo celkem útulně). I když i přes to všechno si myslím, že toto bude nejméně trvanlivá zkušenost, neboť jak víte, od přírody nejsem úklidový perfekcionalista.
  7. Velký skok přišel tento týden. Ve středu večer mi paní K. otevírala vchodové dveře - ve čtvrtek ráno už otevírala dveře do našeho světa novému človíčkovi, který se dral ven. Tedy odjela do porodnice. Takže kromě toho všeho, co už jsem tu stihla zažít mě čekal další kalibr - dva a půl dne cateringové péče o pana H., jeho tatínka, mě a mou kamarádku, která za mnou přijela na víkend.
  8. Koray v Turecku, paní matka s mým malým dvouletým kamarádem Johanem doma v Česku, paní K. v porodnici, pan H. se svým otcem někde mezi kravami nebo v polích, paní M. u své dcery, pokoje pro hosty prázdné, vlastně celý dům prázdný. V kuchyni jenom já a moje kamarádka dumáme, kde asi všichni jsou a kdy se vrátí maminka z porodnice. Opravdu zvláštní - celý den takové ticho v tak velkém domě… Připadám si, že mi to tu leží na bedrech, a tak během pracovní doby přistupuji k práci o fous zodpovědněji než dříve.
  9. Neděle, 18.18 h - mávám kamarádce z nástupiště č.4 do vlaku ÖBB směr Wien Hbf. Můj příběh OSAMĚNÍ je dovršen. Stále hlasitěji se ve mně začíná ozývat touha po domově. Snad už brzy.
Vaše M. K.